Kuba: 15 měsíců

Předminulý pátek oslavil Kuba rok a čtvrt, tedy patnáct měsíců. A abych to nezdržovala a nemusela tak zase spojit dva měsíce do jednoho článku (to bylo ale dlouhé počtení, co?), pustím se hned do rekapitulace!

Pokud byl 14. měsíc ve znamení chůze tak patnáctý měsíc je rozhodně ve znamení lezení – nikoli po zemi, to bychom se vraceli o pár kroků zpět, ale nahoru, vertikálně. Kuba si asi myslí, že chůzi už zvládá a tak to chce víc adrenalinu. Nevím jestli je to náročnější pro něj nebo pro nás s manželem, každopádně ho to velmi baví a strašně se u toho nasměje. Nejraději leze na nízký stolek, ze stolku přehoupne na sedačku (už bylo i pár kotrmelců…), sedačku přeběhne a na konci seskočí dolů. Oběhne obývák a jde na novo… Zažila jsem už pár infarktových stavů, kdy Kuba málem spadl na hranu stolu nebo přepadl přes opěradlo sedačky, ale zdá se, že má vše pod kontrolou…

Kromě sedačky lozí Kuba rád na televizní stolek, kdy se pro oporu drží televize. Ví, že to nesmí a tak využívá každičkého okamžiku, kdy se nedíváme a hop tam! Je rychlej… Nejlepší je ten jeho výraz, když ho načapáme jak leze nahoru. Takový ten šibalský, “já nic, já si jen hraju…”. Je to lišák a bojím se jakou další lumpárnu má nachystanou v rukávu.

Poté, co Kubovi vyrostly všechny čtyři čtverky (zuby), stal se z něj otesánek. Už jsem si dělala starost, protože jeden banán a pribináček za den mi přišlo trošku málo a dost takové jednotvárné. Naštěstí se rozjedl a spořádá toho docela dost. Některá jídla, která měl rád, už rád nemá (kaše) a naopak mu chutnají věci, o kterých jsem si myslela, že děti nejí (olivy). Za kaše, které jsem mu dávala ráno a večer, tak bylo třeba vymyslet náhradu – většinou v podobě nějakého mléčného výrobku. Nejvíc toho sní na oběd, což je pro něj hlavní jídlo dne. Mívá nejčastěji maso (krůtí, telecí, libové vepřové nebo hovězí), přílohu (rýže, těstoviny, kuskus, pohanku, bulgur nebo brambory-ty moc nemusí) a hodně zeleniny. Zatím mu to míchám vše dohromady a se zeleninou nemá problém a vždy ji sní, za což jsem ráda. Uvidíme až začne jíst sám a kuličky hrášku bude vyhazovat z talíře…

Oblíbil si také tvarohy, pribináčky, lipánky, matyldy… a všechny tyto dobrůtky. Snažím se to prokládat bílými jogurty, ale je to mlsný jazýček a už ví, co mu chutná víc a co míň. Na co si ještě Kuba nezvykl je pečivo s něčím. Nemá problém sníst ingredience jednotlivě, ale když před něj dám namazaný chleba máslem se sýrem a šunkou, sundá nejdřív šunku, kterou sní, poté sní sýr a nakonec chleba. Je to koumal a všechno si potřebuje nejdříve osahat, než to strčí do pusy. Když ho chlebem krmím, kousne si dvakrát (pokud to teda nevyndá z pusy a nezkoumá, čím ho chci nakrmit) a je konec. Má ale hodně rád tvrdé sýry (nejvíc asi cheddar) tak mu je občas nakrájím a doplním jablkem na svačinu. Mléčných výrobků jí Kuba dost (jogurty, tvarohy, sýry), ale samotné mléko nechce. Ani kojenecké ani kravské plnotučné, prostě žádné. Bojím se, aby měl dost vápníku, ale snad to stačí (zdi zatím nelíže :-)).

Kuba taky začal zkoumat svoje tělo. Umí ukázat, kde má ouško, nosík a pusinku a když má tričko (a ne bodyčko, které se zapíná pod plínou) tak ho vyhrne a ukáže kde má pupík. Nejraději chodí po bytě nahý, jen v plínce a ukazuje pupík. Nejvtipnější je, že ví, že pupík má i mamka s taťkou a tak kdykoli má možnost a dosáhne, vyhrne nám tričko a ukazuje nám na pupík…

No a jak máme odhalené břicho tak nám (teda především mně) na něj foukne. Asi si uvědomuje, že mu to děláme taky a tak nám to oplácí. Má strašnou radost, když to tak “zaprdí” – jen mám pak oslintané břicho (fůůůůj…).

Poslední dobou Kuba taky kouše. Nejvíc mě (manžel je dost chlupatý a to Kubovi asi vadí…) a dost silně až mám z toho otisky jeho chrupu na kůži. Úplně z toho šílím a nevím co s tím mám dělat. Kousaly taky vaše děti? Bojím se, aby třeba někdy nekousnul nějaké dítko na písku… Nekouše, když se zlobí nebo když má vztek, spíš když má dobrou náladu. Prostě přijde ke mě, vypadá to, že mě chce obejmout a najednou RAF! Úplně nečekaně…

Co na Kubovi pozoruji čím dál tím víc je, že se dokáže pěkně vztekat, když nedostane co chce. Jsem čím dál tím víc tvrdší a (většinou) neustoupím. Třeba jsme se jednou vrátili domů pozdě na oběd a já neměla nic uvařeného. Sáhla jsem proto do zásob kupovaných příkrmů, které vím, že dřív jedl bez problému. Ale jakmile jsem to před něj postavila, začal vrčet (to je jeho výraz odporu) a já věděla, že oběd bude oříšek. Už jsem přemýšlela jakou alternativu mu můžu nabídnout, ale naštěstí mě podržel manžel, Kubu zabavil a oběd jsme do něj až na pár lžiček dostali. Kuba nakonec sám otvíral pusu… Nakonec to byl úspěch, ale těch nervů…!

Je to potvůrka, ale na nás si nepřijde… S manželem jsme tým a i když vím, že s tátou se blbne nejlíp a mamka je od toho, aby ty blbosti udržovala uvnitř stanovených hranic, věřím, že manžel bude stát na mé straně.

Kuba pořád rád chodí do parku, v nabírání písku se zdokonaluje, jen bábovky ho ještě moc nezajímají… Je mistr v houpání na hopsadlech (nevím jak se to oficiálně jmenuje – prostě taková ta zvířátka/motorky na pérech) a na skluzavku chodí stále od spodu :-).

Kuba je vodomil, miluje vodu a je v sedmým nebi, když může u babičky na chalupě zalívat zahrádku. V podstatě je spokojen i když mu pustíme miniaturní proud vody a on pod něj dává ruku, lije si to do bot a tak různě. První místo kam zamíří na zahradě u druhé babičky je ke konvím s vodou (které jsou nachystané na zalívání) a nezáleží na tom jestli je zalito nebo pršelo, prostě se jde zalívat… Kuba se rozhodně nespokojí s malou dětskou konývkou, kterých má spoustu, ale vždy si vybere tu největší a nejtěžší. Je už přece velký kluk, no ne?

Plánovat výlety s Kubou je docela obtížné, protože není ten typ, co by vydržel sedět v kočárku a pozoroval lístečky na stromech někde v lese… Musí být prostě nějaká akce, musí se něco dít, musí být co pozorovat.

Mysleli jsme, že se mu bude líbit v zoo. Možná v nějaké jiné ano, ale z té brněnské, kde to chvílemi vypadalo, že někdo ukradl zvířata, moc nadšený nebyl. Asi je na to ještě malý. Když si tak vzpomínám, byl to dost nevydařený výlet… Kuba chtěl zásadně chodit, takže buď já nebo manžel jsme ho honili po cestě zatímco ten druhý tlačil kočárek, nesl foťák a sbíral věci, které Kuba cestou zahodil (lopatku, kšiltovku, brýle…).

Když už nás bolela záda a Kubu jsme strčili do kočárku, začal se vztekat. Nepomohlo nic – sušenky, křupky, pití ani žádná hračka ho neuklidnila. Tak jsme rychle vystoupali k žirafám, celí zpocení (bylo vedro!) jsme se vyfotili na důkaz, že jsme tam byli a frčeli k východu.

Za to na dni otevřených dveří ve vozovně tramvají byl štěstím bez sebe. Pořád ukazoval na tramvajky (a že jich tam bylo…), když jsme jeli tramvají na projížďku po areálu tak se držel tyčky jako správný cestující a vrcholem dne bylo, když si mohl sednout do kabiny řidiče.

Ve stejném duchu musíme vymyslet i dovolenou. Neříkám, že ji chci strávit ve vozovně, ale musíme se spíš zajímat o to co se kde dá dělat než vybírat podle místa. Nemáte někdo tip na dovolenou s ročním dítkem? Nechceme k moři, spíš někam k nám. Budu ráda za jakékoli nápady! Něco sice už máme zamluvené, ale je to až na konec srpna, což je strašně daleko. Já už začínám doma šílet a potřebuji změnu prostředí tak by to chtělo ještě něco do té doby. Uvidíme, třeba na něco přijdeme…