V sobotu 6. dubna poběžím v Praze svůj čtvrtý půl maraton. Startovné jsem dostala jako dárek k vánocům společně s ponožkami na běhání (prý abych ty ponožky dostatečně využila při tréninku…). Byla jsem trochu překvapená, ale můžu si za to vlastně sama, protože jsem si o to startovné řekla. Jen jsem tajně doufala, že Ježíška napadne nadělit mi startovné na pozdější, třeba květnový nebo červnový půlmaraton, abych měla dost času na přípravu a hlavně abych mohla trénovat v přijatelnějších teplotních podmínkách (kdo mohl tušit, že letošní zima bude fakt tuhá a dlouhá). Ale chápu, nespecifikovala jsem :-).
Trénink probíhal a vlastně stále probíhá dost nesystémově (o tom níže). Na předchozí půlmaratony jsem vždy měla tréninkový plán, který předpokládal běhání 3x týdně, z toho jeden běh byl zaměřený na rozvoj rychlosti (intervaly), druhý byl zaměřen na rozvoj tempa (např. 1km volně na rozehřátí 3km v rychlém tempu a 1km na vyklusání, celkem 5km) a ten třetí byl dlouhý běh zaměřen na rozvoj vytrvalosti.
Tréninkový plán jsem při tréninku na první půlmaraton dodržela do puntíku. Vždy jsem si svůj týden naplánovala tak, abych vše stihla odtrénovat a když zbyl čas tak jsem ještě zařadila jeden volný běh. Říká se, že běžci co běží první závod na delší vzdálenosti (půlmaraton, maraton) by si neměli dávat jiný cíl (myslí se tím časový) než doběhnout. I to byl můj cíl, ale přes to jsem doufala, že bych to mohla zvládnout uběhnout do 2,5 hodin (můj tajný cíl bylo pokořit 2:15). Nakonec jsem doběhla v čase 2:08:25, přešťastná, že už to mám za sebou a na druhou stranu zaplavená endorfiny a chtěla jsem se hned přihlásit na další závod.
To jsem taky udělala a hned jak se otevřela registrace na Olomoucký půlmaraton v červnu (tedy za pouhé 3 měsíce), přihlásila jsem se snad mezi prvními. Jenže…
Jenže endorfiny vyprchaly a já dlouho nemohla najít motivaci začít znovu trénovat. Tréninkový plán jsem spíš nedodržovala než dodržovala, nejdelší běh, který jsem v rámci přípravy absolvovala měl jen 14km a svoji lenost jsem se snažila dohnat v posledním týdnu před závodem, kdy má člověk spíš odpočívat a šetřit nohy. Prostě dělala jsem všechno špatně. Věděla jsem, že nejsem připravená a i přes to čekala zázraky. Říkala jsem si, že jsem už jeden půlmaraton uběhla tak proč bych neměla zvládnout i tento. K tomu všemu jsme v den závodu (závod se běží večer, start je myslím v 19.00 hodin) slavili bratrovy narozeniny a tak se grilovalo… Nemůžu říct, že jsem se přejedla, spíš naopak, měla jsem jen kousek libového kuřecího masa a suché brambory, jenže pak přišel na řadu dort. A tak jsem si kousek dala, protože byl přeci jogurtový a ten je lehký a navíc jsem to odůvodňovala tím, že potřebuju rychlý cukry, aby mi to líp běželo. Nebudu předbíhat, ale neběželo… A aby toho nebylo málo tak jsme nějak nepočítali s uzavírkou hlavních ulic v Olomouci (kvůli půlmaratonu, kdo by to tušil…) a abych to zkrátila, převlíkala jsem se v autě uprostřed Olomouce a na start jsem přiběhla akorát s výstřelem. Byla jsem stržena atmosférou davu a vystartovala jsem rychlostí keňských běžců. Věděla jsem, že mě to za nedlouho porazí, ale v tu chvíli se mi běželo dobře a tu dlouhou štreku před sebou jsem nevnímala. Zhruba na pátém kilometru mě začal docházet dech (asi došly rychlý cukry z dortu…). Na záchod před startem samozřejmě nebyl čas a už od startu jsem netrpělivě vyhlížela toitoiky. S plným žaludkem a ještě k tomu plným močovým měchýřem se pravda neběží úplně nejlíp. Několikrát jsem měla choutky skončit s běžci, co běželi “jen” 10km, ale říkala jsem si, že to přeci nevzdám. Nakonec jsem přeci jen pokračovala dál, ale bylo to utrpení. Na volný záchod jsem narazila na 15. kilometru, ale byla to jen malá úleva – bylo mi vedro, bolely mě nohy, bylo mi blbě a už jsem to chtěla mít za sebou. Ani nevíte jakou jsem měla radost, když jsem před sebou viděla cílovou rovinku. Sebrala jsem v sobě poslední síly a přidala, abych tam byla rychleji. Výsledný čas byl 2:15:01, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem přežila. Teď se tomu už směju a samozřejmě že jsem i tento závod byl zkušenost, ze které jsem se poučila. Prostě všechno co jsem před závodem (i během něj) udělala, jsem udělala špatně – ať už to bylo nedostatečná příprava, výživa před závodem, nedostatek času před startem, přepálení začátku…
Od závodění a půlmaratonů jsem si dala rok pauzu a následující rok jsem se opět přihlásila na ten Olomoucký. Musela jsem napravit, co jsem před rokem zpackala. Vytáhla jsem osvědčený tréninkový plán a pustila se do přípravy. Opět jsem ho dodržela, dokonce jsem se i zrychlila a cítila se víc než připravená. Chtěla jsem zaběhnout osobák, tedy pod 2:08:25 (čas z Prahy), ale tajně jsem doufala, že bych to mohla zvládnout zaběhnout pod dvě hodiny. O závodu si můžete podrobněji přečíst zde, ale ve stručnosti to byl nejlepší běžecký zážitek, který jsem kdy zažila, vše co se mělo tak se podařilo a opravdu jsem zaběhla půlmaraton pod dvě hodiny – 1:59:05!! Během závodu jsem se cítila skvěle, plná síly a vůbec mi nevadilo, že v půlce závodu začalo pršet a že jsem si domů přivezla dva pořádné puchýře :-). Z endorfinů jsem žila ještě 14 dní, což asi vysvětluje to, že dva dny poté byl počat Kuba… ;-).
A co očekávám od toho pražského? Chtěla bych se samozřejmě cítit skvěle jako v Olomouci a dobře zaběhnout, ale to záleží na spoustě okolnostech. Tréninkový plán jsem sice opět oprášila, ale s malým dítětem nebylo úplně možné ho dodržet. Jen tak tak jsem zvládala vyběhnout třikrát do týdne. Co jsem ale dodržovala byly dlouhé běhy o víkendech. Dopoledne jsem dala Kubu spát a vyběhla na 13, 15, 17 a minulý víkend na 20 (!!) kilometrů. Myslím, že to má takto každý kdo běhá, že ne každý běh je ideální a někdy se trápím při 13km zatímco 20km zvládnu lehce jako laňka. Tak tomu bylo i minulý víkend, kdy jsem po 20km běhu měla ještě energii běžet dalších pět. Doufám, že to půjde takto lehce i za týden. Cíl samozřejmě mám – chtěla bych opět pod 2 hodiny a kdyby byl i osobáček, tak bych se vůbec nezlobila. Z tréninků si myslím, že na to mám, ale nechci nic zakřiknout, protože může foukat silný protivítr, pršet, sněžit, trať může být namrzlá (což zvlášť na těch kočičích hlavách by byla asi dost velká sranda…) nebo může být pařák (popravdě už ani nevím co to je…). Taky se můžu špatně vyspat, sníst něco co mi při běhu nesedne a kdo ví co ještě, takže když doběhnu kolem 2 hodin, budu spokojená.
Kuba bude u babičky (mojí mamky), což bude taky zkouška. Z pátku na sobotu budeme spát u našich, ráno vyrazíme a po závodě se vrátíme. Nechceme ho tahat do Prahy, kde budou navíc mraky lidí, když z toho ještě nemá rozum. Jsem zvědavá jak to zvládnou (a taky jak to zvládnu já… – a nemyslím teď běh). Babička mě ujišťuje, že v pohodě a já si to taky myslím, ale nejdéle jsem byla od Kuby asi 3 hodiny, což teď bude podstatně dýl a navíc budeme 200km daleko. Nejvíc mi dělá starost to, že přes den ještě občas kojím a kromě mého mléka toho Kuba moc nevypije i když mu neustále nabízím vodu. Ale kdyby měl žízeň tak by si snad řekl, ne? Třeba mě to donutí běžet rychleji, abychom byli dřív doma a doběhnu si pro ten osobáček :-).
Zítra nebo v neděli mě ještě čeká jeden delší běh – kolem 13-15km – v týdnu už jen jeden či dva volné běhy a pak hurá na start! Jestli budete v Praze a zrovna nepoběžíte, přijďte povzbudit! Moje startovní číslo je F968, a najdete mě podle růžových podkolenek :-).
Myslete na mě a držte mi palce!!
Otázka: Poběžíte příští sobotu pražský půlmaraton? Jaké máte cíle? Běželi jste někdy nějaký závod? Jak to dopadlo?
. 
. 
