Myslela jsem si, že to snad nikdy nepřijde, ale už je to pomalu tu. Přestávám kojit. Je to moje rozhodnutí, nikoli Kubovo – kdyby bylo po něm, tak bych ho kojila ještě v první třídě… Kojení přes den jsem zrušila úplně a teď jsme už na 1 kojení denně, a to ráno po probuzení (to v současné době bývá kolem 5 ráno!!). Vypozorovala jsem, že pro Kubu je nejdůležitější ranní kojení než kterékoli jiné, proto s tím budu ještě chvíli pokračovat, a to do té doby než vymyslím, co budu dělat až se Kuba ve 4 ráno probudí a bude vyžadovat mlíko. Že by se mi v tu nekřesťanskou hodinu chtělo jít ohřívat mlíko, to teda spíš ne… A navíc si nejsem úplně jistá, zda by tu náhradu vzal bez povšimnutí. Jak jste to řešili vy?
No, ale vlastně proč to vlastně píšu. Nechci váš obdiv, že konečně úspěšně odstavuji (i když každá matka, jejíž dítě je na tom podobně jako Kuba a prsa se prostě nechce vzdát, si zaslouží pochvalu a uznání!!). Tentokrát se chci zaměřit na mě a co pro mě konec kojení znamená. Kromě těch obvyklých změn (návrat menstruace, třeba – ale to jste určitě slyšet nechtěli…) si teď musím dávat velký pozor co jím. Po téměř dvou letech už nemůžu sníst na co přijdu a odůvodňovat to tím, že miminko v bříšku to potřebuje nebo abych měla dostatek mlíka pro Kubu. Moje tělo už je zase skoro jen a jen moje a živí už jen a jen mě a tak se musím podle toho i stravovat.
Měla jsem štěstí, že nabraná kila po porodu šla dolů sama. Jasně, neseděla jsem doma na zadku a nečekala až se samy ztratí. Byla jsem aktivní, ale zase jsem nic nepřeháněla. Každý den jsem chodila na svižné procházky s kočárem a sem tam jsem si byla zaběhat. Toť vše. Žádné tvrdé tréninky v posilovně jsem rozhodně neabsolvovala.
A i když mě to kojení každou hodinu a půl někdy štvalo, nejlepší na tom bylo, že jsem mohla jíst cokoli a v jakýmkoli množství. Samozřejmě jsem se musela hlídat, aby Kuba netrpěl (vynechávala jsem nadýmavá nebo ostrá jídla), ale zase takové omezování to nebylo. Pocit hladu jsem cítila po každém kojení a nevím, jestli to byl jen můj pocit, ale kdykoli jsem kojila, cítila jsem, jak začínám mít hlad. Jakoby ze mě Kuba vysával všechny živiny a já pak měla zase potřebu je doplňovat.
Když píšu, že jsem mohla jíst cokoli a v jakémkoli množství, není to úplně pravda. Jako jo, mohla bych jíst svíčkovou se šesti a řízky s bramborovým salátem a ještě bych hubla, ale stejně jsem se snažila jíst zdravě tak jak jsem byla zvyklá. Jen jsem zvětšila porce a přidala víc svačin mezi hlavními jídly. Na svačinu jsem si většinou dávala jogurt s müsli nebo nějaký zdravější muffin, celozrnný chléb se sýrem a jablko atd., takže opět žádné tatranky nebo pudinky se u mě nekonaly.
Kuba měl s příkrmy pomalý start. Byl úspěch, když jsem do něj dostala aspoň dvě lžičky mrkve a tak kojení byl jeho primární zdroj výživy ještě dost dlouho po jejich zavedení. Snad až po devátém měsíci se to zlomilo a začal víc jíst, ale i tak jsem kojila až 6x denně. Okolo vánoc bylo krušné období. Kuba se budil až 3x za noc a vyžadoval se mlíka. Doteď nevím jestli se opravdu budil z hladu (víc se během dne hýbal tak jsem usuzovala, že má hlad) nebo jen tak z nudy, ale uklidnil se až u kojení. V tu dobu jsem byla hodně unavená a vyčerpaná. Kuba ze mě vysával všechnu energii a já ji nestačila doplňovat. Takže jak většina lidí o vánocích přibírá, já jsem zhubla 1,5kg. A to jsem se vůbec neomezovala a neustále jsem něco zobala – tam rohlíček, tam linecký, tam oříšky…
Jenže teď je situace jiná. Kuba už na mě závislý není a i když by moje mlíko pil pořád, vím, že to už beze mě zvládne a hlady beze mě neumře (teď jsem spíš závislá já na něm, aby ulevil prsům… :-) ). S koncem kojení tak souvisí i ztráta obrovského energetického výdeje, který s sebou kojení přinášelo. Co to pro mě znamená? Stručně řečeno: měla bych přestat jíst! Teda aspoň tolik co doposud, aby se ze mě nestala kulička, co nestačí svému dítku na hřišti. No, tak dramatické to zase není, ale chápete, ne?
Protože jídlo mám hodně ráda tak možnost jíst co chci a neřešit to jsem si naprosto užívala. O to krutější je si začít hlídat porce a trochu se omezovat ve výběru jídla. Nemůžu říct, že bych si měla vybírat jiná jídla než která jsem jedla doposud. Myslím, že snídaně, obědy a večeře mám zmáknuté - jsou většinou nutričně vyvážené a chutné (pro mě). Největší problém mi ale dělá zobání všeho možného během dne. Tu lžička ovocné přesnídávky, tam lžička tvarohu, tam kousek sušenky, kterou Kuba nechal na koberci, nebo tam dvě lžíce jogurtu, který se mi nechce schovávat… Jsou to sice minimální příjmy, ale postupně se sčítají. Ve výsledku se na konci dne cítím nafouklá jako balon, ale hladová, protože jsem pořádně nesvačila.
A tak jsem se rozhodla, že to musím změnit! A jak?
Vím, že následující rady nemůžou působit na všechny, ale na mě fungují. Doufám, že se aspoň s některými z nich ztotožníte, a to i když zrovna nepřestáváte kojit :-).
1. Vnímat pocit hladu
Můj prvotní problém byl v tom, že jsem zobala, protože jsem to měla na očích. Ať se jednalo o Kubovy sušenky, kus buchty nebo zbytky od oběda, kdykoli jsem šla kolem kuchyně, automaticky jsem ochutnala. Nepřemýšlela jsem, jestli mám hlad nebo jen chuť, prostě jsem si úplně nevědomky to sousto strčila do pusy, protože tam leželo.
Především musím začít vnímat, jestli mám vůbec hlad a pokud ano, jestli to, co vidím na té lince je právě to, co můj hlad uspokojí. Jednodušeji řečeno, musím přemýšlet dřív než si něco strčím do pusy. Nechci se omezovat, proto když mám opravdu hlad a vím, že to či ono mě uspokojí tak si to dám a dál to neřeším. Pokud si nejsem jistá, chvíli počkám, napiju se a po chvilce uvidím, jestli to byl opravdu hlad nebo jen žízeň (to se mi často stává).
2. Jídlo si vychutnat
Často se stává, že kvůli nedostatku času do sebe hodím oběd, který skoro ani nezaregistruji a pak hledám, co bych si ještě dala. I když se snažím vařit pro sebe a Kubu stejné jídlo, není docela často možné, že bychom jedli zaráz. Kubovi to přeci ještě trochu mixuji/mačkám a i když se jedná o stejné jídlo, Kuba to nechápe a vyžaduje to z mého talíře. Nakonec to dopadá tak, že do sebe rychle hodím tu svoji porci a pak dám Kubovi nebo naopak, nejdřív dám Kubovi a pak sobě. Jenže to už začíná být nevrlý a chce si hrát tak to do sebe opět rychle kopnu, aby byl klid :-).
Těžko říct jak z toho ven. Když jde Kuba dopoledne spát, většinou ještě není čas na oběd a nemám takový hlad, abych si dala plnohodnotné jídlo. A když už hlad začínám mít a začnu si oběd chystat, je téměř stoprocentně jisté, že se Kuba probudí – zákon schválnosti :-). Jediné řešení, které mě napadá je, že budu muset míň snídat, abych měla hlad už v 11 a mohla se tak naobědvat v klidu a bez stresu.
3. Víc plánovat dopředu
Vše je jednodušší, když mám dopředu naplánované a uvařené jídlo, které se jen ohřeje nebo jednoduše nachystá. Tím odpadá dopolední shon rychle něco vymyslet a uvařit (ze surovin co jsou doma) jakmile Kuba usne, aby to bylo nachystané jak se probudí. Většinou to pro mě dopadá tak, že skončím u chleba se šunkou a paprikou (aby tam byla aspoň nějaká zelenina), což mě uspokojí opět jen na chvíli a pak často útočím na sklínku s burákovým máslem lžící :-).
To stejné platí i o večeři. Večeříme až když Kuba usne, což bývá kolem 8 večer. Začít v tu dobu něco vařit nebo připravovat něco složitějšího by znamenalo jíst kolem 9, a to už je na mě pozdě. Proto bych chtěla mít vždy večeři nachystanou nebo aspoň předchystanou před tím, než jde Kuba spát, abychom se opět nemuseli spokojovat s chlebem a něčím večer co večer. I když v zásadě proti tomuto typu večeří nic nemám, samotný chleba se sýrem, mě prostě neuspokojí, a to je pak důvod, proč po večeři vyhledávám něco, čím bych se dojedla.
Tady je řešení jednoduché: plánovat, plánovat, plánovat. Bez toho to nejde a jsem si toho vědoma. Musím si prostě vyhradit chvíli – třeba po večeři, kdy Kuba už spí – a naplánovat jídlo na druhý den – ideálně na celý týden, ale jsem realista. S plánováním souvisí i nákupy, protože s plnou ledničkou se vymýšlí mnohem líp.
Co mi nejvíc usnadňuje práci je, když si ve volné chvíli nakrájím různé druhy zeleniny – papriky, mrkve, okurek, ředkvičky, kedluben… – které mám v krabičce v ledničce a které jsou kdykoli k dispozici. Další ideální oběd nebo večeře, které se dají nachystat dopředu jsou různé těstovinové či jiné saláty z obilovin (např. středomořský těstovinový salát), které tím, že se udělají dopředu, získávají odležením na chuti.
4. Omezit jednoduché cukry
Jsem prostě na sladké – buchtičky, čokoládky – to je moje! Ovšem sladkosti nikdy neudělaly nic dobrého pro moje tělo (kromě náhlého přísunu energie) a tak není důvod se jimi cpát, že. Poslední dobou jsem na sobě vypozorovala jakousi závislost na sladké – hlavně na čokoládě. Nepochybně na tom měly zásluhy nedávné velikonoce, kdy nám mísa s čokoládovými zajíci přetýkala. No a hádejte, kdo je postupně zpracovával…? No jasně, já. Poslední dobou jsem si po každém jídle musela dát kousek něčeho sladkého, jinak jsem nepovažovala oběd/večeři za kompletní. Nebylo to zase tak, že bych snědla celou čokoládu, stačilo jeden/dva/tři čtverečky, ale už se to dostávalo do takové fáze, kdy se z toho stávala pravidelnost nikoli výjimka.
Nemám silnou vůli (hlavně co se týče čokolády), proto na mě nejvíc funguje, když sladkosti nemáme doma. To pak ať chci nebo ne, prostě doma nic nenajdu a tak mám smůlu. Když mám na něco chuť, většinou zabere, když si uvařím čaj a když ani to nepomůže, prostě si vyčistím zuby, což funguje na 100%. Nic totiž nechutná dobře s příchutí zubní pasty. A navíc bych si pak ty zuby musela čistit znovu (pokud by to bylo večer), což není zrovna moje oblíbená činnost.
5. Hýbat se
S Kubou jsem neustále v pohybu a teď když začíná chodit to platí dvojnásob. Jenže s Kubou je to jiný pohyb než co mám na mysli. Jde mi spíš o pohyb zaměřený na sebe – nikoli běh v předklonu s nataženýma rukama (to když utíkám za Kubou), kdy prostě nebudu nikoho honit, zvedat a nosit. Cítím, že “měknu”, proto tento každodenní pohyb nestačí a je třeba tam přidat něco navíc.
Manžel se nabídl, že bude Kubu většinu večerů uspávat a tak bych chtěla tuto chvíli využívat – půjdu si zaběhat, zaposilovat, nebo třeba na jógu, kterou poslední dobou hodně zanedbávám (a moc mi chybí!). Taky bych chtěla začít znovu plavat. Kousek od našich je plavecký bazén kam jsem chodila plavat když jsem byla těhotná (do té doby kdy jsem oblékla plavky…). Naši si jistě rádi pohrajou s Kubou, zatímco já si dám pár bazénů. A když zrovna nebude žádný hlídač k dispozici, existuje spousta fitek, kde mi Kubu pohlídají v dětském koutku (to jsem ještě nezkoušela a zajímalo by mě jak by se tam Kubovi líbilo…). Těch možností je spoustu a je potřeba využívat každé příležitosti.
Věřím, že když všechny tyto typy zrealizuji, bude přechod z kojení do “normálního” života příjemnější a hlavně bez nechtěných následků :-).
Otázka: Jak jste zvládali konec kojení vy? Pocítili jste na sobě nějaké změny?
