Stejně jako jsem to dělala s Kubou tak i o Aničce bych chtěla psát měsíční rekapitulace. Ze začátku určitě měsíční a potom uvidíme, jaké bude dělat pokroky, třeba to rozvolníme na jednou za dva měsíce apod. Teď je to ale fofr a určitě by se hodilo psát i týdenní rekapitulace, kdyby byl ovšem čas, protože se mi zdá, že Anička roste před očima a každý den jsou vidět nějaké posuny.
Nechtěla bych tu srovnávat Aničku s Kubou, protože každé dítě je jiné, každé jinak roste, jinak se vyvíjí a každé má svoji osobnost. Ale je mi jasné, že mi to občas nedá a nějaké srovnávání tu určité proběhne.
Kdo je kdo?
Vlevo: Anička, vpravo: Kuba – oba při cestě z porodnice
Takže, první měsíc je za námi a s ním i oslava v podobě lívanců. Kuba má teď období, kdy chce neustále péct dorty. Rozuměj: dort je pro něj jakákoli buchta. Mám ale podezření, že víc než dort ho zajímá sfoukávání svíček. A jelikož šlo o významnou událost, mohl sfouknout i svíčku Aničce. Odůvodnil to takto: Aninka malinká ne ne fu fu, já fu fu (Anička je malá na sfoukávání svíček, já svíčku sfouknu).
Zatímco jak jsme přišly z porodnice, Anička neustále jen spala a jedla – měla takové tří hodinové úseky, po kterých se vzbudila, najedla a pak zase usnula – teď je mnohem víc vzhůru, kouká, pozoruje všechno co vidí (zatím asi moc daleko nedohlédne a tak to vypadá, že kouká do blba než na něco konkrétního). Otáčí se za světlem a u okna by mohla ležet celé hodiny (no, spíš minuty).
Pravda, v klidu Anička moc dlouho nevydrží. Vyžaduje neustálé chování a když má obzvlášť špatný den tak u toho chování musíme stát, nejlépe chodit. Běda jak si sedneme, to okamžitě pozná a dá to najevo. Období neklidu většinou začíná kolem 5-6 hodiny a trvá v podstatě do doby než se jdeme chystat ke spaní, což bývá kolem 8. Začátky byly hodně těžké, teď už jsem si na to nejspíš zvykla a jsem připravená – jak psychicky tak fyzicky (zajímalo by mě, kolik nachodím po obýváku kilometrů). Nejhorší bylo, když Anička plakala, Kuba se dožadoval večeře, pračka pípala, že doprala, manžel nebyl doma a já už dvě hodiny potřebovala čůrat. To jsem měla chuť se vším seknout, zamknout se na záchodě a ponechat děti vlastnímu osudu. To bych samozřejmě nikdy neudělala :-), ale už chápu kamarádku, která mě varovala, že začátky s druhým dítkem jsou na vyskočení z okna. Hahaha.
Ale jsou to zlatíčka!
Párkrát se také stalo, že Aničku večer před spaním popadl takový záchvat křiku, že jsme nebyli schopni ji utěšit ať jsme dělali cokoli. Nejvíc jsem se bála, že probudí Kubu, což se taky nakonec stalo. Už jsem byla bezradná, vyzkoušela jsem všechno možné: dudlík (nechce, plive), zavinovačku (vyklube se z ní), teplý polštářek na břicho, schoulit do klubíčka, natáhnout na rovno, nakojit, přebalit… prostě nic nefungovalo. Nakonec prostě usnula vyčerpáním. A já taky…
Anička rozhodně není klidné dítě. Jak se říká, že holčičky jsou hodnější než kluci tak já musím říct, že Kuba byl asi hodnější. A taky se říká, že holčičky netrpí na prdíky. To je taky lež. Aničku trápí nejen prdíky, ale taky zácpa, takže kapičky (espumisan a probiotické kapky) u nás tečou v plném proudu. Zdá se, že zabírají, ale ideální to ještě není. Navíc mám neustále výčitky, že jím něco, co jí způsobuje bolest, ale mám pocit, že i kdybych jedla jen starý chleba a pila vodu, tak je na tom stejně jako když jím normálně. Někdy je to lepší, někdy horší, ale vypozorovat co ji dělá dobře a co špatně jsem jaksi zatím nezvládla. A tak to budeme muset všichni přetrpět a doufat, že se Anička začne brzy sama hýbat a kopat nohama a ty prdíky vyžene!
Když je Anička ukňouraná tak jsme vypozorovali, že ji nejvíc utěší, když ji dáme na záda (nejlépe na přebalovací pult) a sundáme plínu. Stačí ji jen rozlepit a nechat ji pod ní jako záchranu před možnými nehodami. To je pak nejspokojenější dítě na světě.
Když jsem na začátku těhotenství zjistila, že se má Anička narodit v srpnu, nejvíc ze všeho jsem se těšila na pozdně letní vycházky plné sluníčka… No… vycházky sice absolvujeme, ale většinou nejsou plné sluníčka, Anička je zabalená do dvou dek, má čepici, kapuci a kočárek je většinou přikryt pláštěnkou… Doufám, že aspoň vyjde pěkný podzim a s Áňou budeme brázdit cesty plné popadaného listí. Snad…
Nemůžu si vynachválit bydlení v domečku se zahradou. Když přijdeme z vycházky a Anička ještě spí, nechám ji dospat na zahradě a přitom na ni vidím krásně z kuchyně, kde můžu začít připravovat oběd. Nemusím nikam po schodech do patra a na balkon jako tomu bylo s Kubou. Teď je to mnohem jednodušší!
A taky je parádní, že když chce jít Kuba ven a Anička chce zrovna spát, dám ji do postýlky, kterou máme v obýváku a na kterou vidím ze zahrady. Je to hodně praktické – občas mrknu přes okno, jestli spí a nemusím kvůli tomu chodit Aničku kontrolovat každou chvíli dovnitř.
Jinak vycházky většinou absolvujeme i s Kubou, což je docela náročné – zvlášť to vypravování. Než nachystám sebe, obě děti, vyndám Kubovi kolo z kůlny, Aničce kočárek z garáže tak jsem vyčerpaná a zpocená, že už se mi na žádnou vycházku nechce. Ale nakonec jsme všichni rádi, že jsme šli. Jen mi už dochází inspirace kam chodit. Všechny trasy (moc jich tu není) už máme několikrát prochozené a do lesa, kde je tras mnohem víc, se mi zatím s Aničkou nechce neb na nezpevněných cestách to s ní v kočárku docela hází. Navíc po těch deštích nevím, jestli bychom nezapadli do bláta a nemuseli nás vyprošťovat. Ale třeba ji zkusím vzít někdy do šátku a půjdeme bez kočárku.
Co se týče pohybových schopností (jestli se to tak dá už nazývat), tak Aničku dáváme na bříško, což se jí ze začátku moc nelíbilo, ale teď zjistila, že ji to pomáhá od prdíků a na bříšku je spokojená. Přetáčí hlavu ze strany na stranu a jde ji to moc dobře, ovšem jen do té chvíle, než objeví ruce, které putují okamžitě do pusy a veškeré snahy o další posilování jsou u konce. Zatím ještě moc nevnímá, ale když u ní štěrchám s hračkou tak zpozorní a většinou se i zklidní.
Tato fotka už sem teoreticky nepatří – 1 měsíc + 4 dny
Taky s námi sedává u stolu :-). Koupili jsme ji stejnou židličku (Stokke Tripp Trapp) jak má Kuba a k ní i přídavné novorozenecké lehátko. Je v něm docela ráda, ale musí na to mít náladu. Takto si ji přivezu i do kuchyně, kde spolu vaříme nebo připravujeme jídlo a Anička kouká a je ráda, že může být v centru dění.
Kojení jde Aničce velmi dobře a já se snažím ji dostatečně zásobovat. Ze začátku to bylo takové všelijaké než se naučila správně přisávat, ale teď je z ní profík. Přijde mi, že kojím neustále, zvlášť k večeru bývá Anička hodně hladová, ale přisuzuji to tomu, že po obědě si dává většinou tříhodinovku a pak se nemůže dojíst. Já mám zásob dost a proto jsem se obávala zánětu prsu, který mě u Kuby postihl ve třetím týdnu po porodu. V obávaném období jsem nakoupila tvarohy, které údajně mají spolehlivě zánět odehnat a když zánět nepřicházel, upekla jsem z tvarohů buchtu. A jak se buchta dojedla, zánět se ozval :-(. První den byl nejhorší – pocit jako při chřipce, bolest celého těla, prso bolelo při jakémkoli doteku. A tak jsem prso chladila, před kojením nahřívala, večer tvarohovala, hodně kojila a druhý den to bylo o poznání lepší. Jen prso ještě pobolívalo, ale ostatní příznaky byly fuč (zaklepat na dřevo). Snad jsem ho odehnala nadobro!
Vyčerpány po kojení
Spaní přes den je ještě takové nepravidelné. Ze začátku spala pořád, ale postupem času je víc a víc vzhůru, kouká a poznává svět. Většinou spává tak třikrát/čtyřikrát denně – dopoledne hodinku, po obědě zhruba 2-3 a potom ještě odpoledne a v podvečer, záleží kdy se vzbudí z poobědového spánku.
Večer chodí Anička spát kolem osmé/deváté a spává zhruba do dvou, do tří. Pak se buď ještě jednou vzbudí (mezi 4-5) nebo spí až do rána (do 6-7) – podle toho, kdy v noci vstávala a kolik se najedla. Já jsem takto naprosto spokojená a doufám, že se to bude už jen vylepšovat! V záloze mám knížku Každé dítě může dobře spát, tak uvidíme, jestli na ni dojde :-).
Myslím si, že s Kubou budou velcí kámoši. Kuba Aničku zbožňuje a nejraději by ji pořád choval, pusinkoval a hladil. Anička ho sice zatím moc nevnímá, ale začíná ho pomalu registrovat. Věřím, že Kuba se už nemůže dočkat, až si s ním Anička bude hrát.
Další poznatky:
Váha: 4 190 g (ve 3 týdnech)
Délka: 56 cm
Zhruba od 4. týdne se Anička směje, což je úplná paráda. Nejčastěji se směje po jídle a když má sundanou plínu. Ještě se nesměje cíleně – třeba kdykoli mě uvidí, ale když si spolu hrajeme tak ten úsměv tam rozhodně je! A je to ten nejkrásnější úsměv na světě!
Anička kaká zásadně bez plíny – prostě sundáme plínu a začne tlačit. To pak chytáme do všeho možného… :-)
Jestli si myslíte, že vodotrysk umí jen kluci, tak jste na omylu. Když měla jednou Anička sundanou plínu, tak vytryskla tak vysoko, že jsem se musela jít převlíct a umýt. Rozhodně to bylo nečekané…
To vypadá, že Anička bývá pořád nahá, co?
První měsíc je za námi a i když to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem, užila jsem si každou chvíli, protože vím, že tyto okamžiky mi už nikdo nevrátí. Děti rostou strašně rychle – je to klišé, ale je to tak!
Těším se na další dobrodružství, Aničko!
