Hervis 1/2maraton–rekapitulace

Jak mnozí z vás jistě víte, minulou sobotu jsem běžela v Praze svůj čtvrtý půlmaraton. Byl to skvělý závod se skvělým výsledkem a všem co mi fandili a blahopřáli moc děkuji. Ani nevíte co to pro mě znamená!

Ale popořádku.

Sobotní vstávání bylo brzké. Rozhodně dřívější než jsem chtěla, díky Kubovi, který se rozhodl, že si chce den s babičkou užít od brzkých ranních hodin. A tak jsem vstávala taky. Spali jsme u našich, abychom nemuseli Kubu budit, kdyby chtěl dýl spát (což jak se nakonec ukázalo nebyl vůbec problém) a taky abychom ho nemuseli ráno vozit a zajíždět si. Navíc, než bychom se s ním vypravili tak bych možná nestihla start.

Nachystaná bábovka mě hodně lákala, ale raději jsem si k snídani dala osvědčenou ovesnou kaši se sójovým mlékem, s chia semínky, posypanou kokosem a slunečnicovými semínky s pořádnou lžící arašídového másla. To je moje typická snídaně před dlouhým během a zatím mě nezklamala. V den závodu se raději vyhýbám mléčným výrobkům, protože si tak úplně nerozumí s mým žaludkem a nechtěla jsem ho dráždit i když vzhledem k brzké snídani by měl dost času je strávit.

Před odjezdem dostal Kuba ještě ode mě mléko a vyrazili jsme směr Praha. Cesta byla v poklidu, provoz nebyl a včetně velmi nutné pauzy na záchod jsme za dvě hodinky parkovali v Praze. Celou cestu jsem sledovala venkovní teplotu a přemýšlela jak se obleču. Z toho jsem byla možná víc nervózní než z celého závodu (fakt, klidně se zeptejte manžela :-) ). Nakonec jsem zvolila funkční tričko s krátkým rukávem a tenkou softshellovou bundu nahoru, kšiltovku na hlavu, rukavice na ruce, 3/4 elasťáky a kompresní podkolenky dolu (podkolenky nenosím ani tak kvůli kompresi ani kvůli parádě, ale hlavně kvůli křečovým žilám :-( a když už je nosím tak musí být pěkné…). S odstupem času jsem s výběrem oblečení spokojená, myslím, že bych to zvládla i v tričku s dlouhým rukávem a vestou, ale ve chvíli, kdy jsem se převlíkala mi byla taková kosa, že jsem ráda, že jsem si na sebe nenavlíkla všechno co jsem měla s sebou.

I když byly k dispozici převlíkárny (spíš obrovský stan), převlíkala jsem se na mini záchodě ve Starbucksu, a to z toho důvodu, že mi kamarádka vyzvedávala startovní číslo a já ho ještě od ní neměla. A do převlíkacího stanu pouštěli (logicky) jen s číslem. Ale aspoň bylo na záchodě teplo :-).

Poté co jsem si vyzvedla číslo zbývalo asi 30 minut do startu tak jsem se šla připravit – přišpendlit číslo na bundu, nachystat hodinky s gps, sníst gel a druhý zastrčit do kalhot, nastrkat do kapes kapesníky, třikrát převázat boty… Důležité bylo i rozcvičení :-).

Asi čtvrt hodinky před startem jsem šla hledat, kudy do startovních koridorů. Bohužel tam nepouštěli bez čísla a tak jsem se musela rozloučit s manželem a hlavně se svoji péřovou bundou :-(. Naštěstí tam byla hlava na hlavě a tak jsme se všichni navzájem zahřívali (zní to hrozně, ale chápete co tím myslím…).

I když jsem byla zařazena do koridoru “G”, protáhla jsem se do koridoru “E”, který byl blíž startu a tak jsem předpokládala dřívější vyběhnutí. A doopravdy tomu tak bylo, uplynuly jen 4 minuty od výstřelu a já probíhala startem za tónů Smetanovy Vltavy. Bylo to dojemný a jako pokaždé jsem měla husí kůži (dokonce jsem ji měla i minulý rok, když jsem závod sledovala doma v televizi s týdenním Kubou v náruči :-) ).

A bylo odstartováno a masy lidí se daly do pohybu. Bála jsem se, že první úsek bude pomalý, protože davy běžců ucpou úzké ulice u startu, ale nakonec to bylo docela v pohodě a docela rychle jsem se ustálila do tempa. Ze začátku jsem byla stržena davem a běžela jsem mnohem rychleji než jsem měla v plánu, ale kupodivu mi to rychlejší tempo nevadilo a tak jsem nechala nohy běžet jak jim to vyhovovalo.

Před během jsem si počítala, že kdybych chtěla zaběhnout osobák, musela bych běžet v tempu 5 minut 40 na kilometr. Z tréninků jsem vytušila, že by to mohlo vyjít, protože toto tempo jsem zvládala držet v pohodě. Byla jsem ale dost nervózní z toho, když se mi na hodinkách ukazovalo tempo na kilometr: 5.23, 5.15. 4.57 (!!), protože jsem věděla, že takhle rychle nevydržím běžet až do konce a kolem 12km mi dojdou síly. A tak jsem zvolnila a snažila se držet tempo kolem 5.30, i když adrenalin a běžci kolem mi to nedělaly jednoduché… V tuto chvíli mi taky začínalo být teplo a tak jsem vyhrnula rukávy a sundala rukavice. Mnohem lepší!

Krize přišla relativně brzo, a to na zhruba osmém kilometru, právě z výše uvedeného důvodu. Běžela jsem moc rychle – hlava chtěla zpomalit, ale nohy to nechtěly pochopit… Jak jsem ale zpomalila, běželo se najednou lehčeji a víc mě to bavilo – krize překonána. I přes zpomalení jsem měla dobré mezičasy tak jsem si v klidu odpočinula a užívala běh! 

Na 11 km na mě čekal manžel tak jsme si zamávali a já frčela dál. Nebyl čas se nechat rozptylovat :-). 13-16km byla docela nuda. Běželo se docela nezajímavou oblastí, nebylo moc co pozorovat a to bylo nejhorší. Na 15 km bylo občerstvení (hurá!) tak jsem si před ním dala gel a ionťák - mňam. To byla super vzpruha, měla jsem najednou víc energie a v tu chvíli jsem si uvědomila, že do cíle už vlastně zbývá jen 6 km a že bych si ten závod měla ještě užít :-). Tato myšlenka mě přešla po třech kilometrech, kdy vyprchaly účinky gelu a já si přála být co nejrychleji v cíli. Dopředu mě hnala obrovská chuť na trdelník, který jsem si po doběhnutí slíbila, protože všude krásně voněly a tak jsem si ho před sebou představovala jak zajíc mrkev. Poslední kilometr jsem přidala, abych už to měla za sebou (chuť na trdelník rázem přešla, spíš se mi zvedal žaludek…). Povzbuzujících diváků přibývalo, což bylo hodně motivující. Most na posledních 100 metrech jsem přelítla ani nevím jak a už jsem byla v cílové rovince.

Cílem jsem proběhla v čase 2:00:04 (čas od výstřelu), reálný čas: 1:55:51! Byla jsem neskutečně šťastná, že jsem v cíli. Věděla jsem, že mám v kapse osobák a tak jsem se s blaženým úsměvem posunovala šnečím tempem koridorem dál – odevzdat čip, pro medaili, pro alufolii, pro tašku s pitím a taky pro banán a pomeranč :-). Manžel udělal pár obligátních fotek s medailí a valila jsem se převlíct. I když byla zima, byla jsem zpocená a začínalo mě to studit. V suchém a civilním oblečení (ale s medailí na krku :-) ) mi bylo mnohem líp.

Opět jsem našla manžela, trochu jsem se protáhla a vyrazili jsme na slíbené kafe do Starbucksu. Trdelník nakonec nebyl, prostě jsem už na něj neměla chuť, za to bylo grande latte a carrot cake :-). Myslím, že zaslouženě.

Jsem strašně ráda, že jsem tento půlmaraton běžela. Příprava nebyla vždy jednoduchá – dlouhá zima to opravdu nezjednodušovala, často jsem běhala za deště, ve sněhu, v mínusových teplotách, ve tmě – prostě kdykoli byl čas. Ale přece se říká: “Těžko na cvičišti, lehko na bojišti”. S malým dítětem je trénink rozhodně jiný, protože se vše točí kolem něj – čas spánku, oběda, hraní, nemoci… – ale dá se to zvládnout, když se všechno dopředu naplánuje. A hlavně bych to nezvládla bez podporujícího manžela a moc mu za to děkuji :-)!

A co bude dál? Mám pocit, že čas, který jsem zaběhla, bude teď těžké překonat a vzhledem k tomu, že se do dalšího půlmaratonu teď určitě nehrnu, tak mi určitě nějakou dobu zůstane. Příští sobotu se u nás v Brně běží půlmaraton, což je sice lákavé (domácí prostředí), ale už se mi na tak dlouhou trasu nechce. Chtěla bych si zaběhnout aspoň 10km, což je součástí závodu, ale zatím to neřeším – nejsem přihlášená a asi to nechám až na den závodu. Uvidíme podle počasí a aktuální nálady.

Otázka: Co vy? Běželi jste v Praze? Fandili jste aspoň u televize?