12 měsíců = 1 rok

Kuba měl rok skoro před třemi týdny, ale s chtěla jsem počkat s roční rekapitulací až budeme mít po prohlídce u paní doktorky, abych měla aktuální údaje. Ale vzhledem k tomu, že měl Kuba trochu rýmu a kašel tak jsme se z původního termínu museli přeobjednat na pozdější termín, proto mám teď trochu zpoždění. Ale data jsou velmi čerstvá :-).

Tak a teď k té události, na kterou všichni netrpělivě čekali:

Z našeho drobečka se přes noc stalo batole…

Jak se to mohlo stát tak rychle netuším, ale je to tak. Oslavy proběhly, dárky byly rozdány, všechny dorty snědeny a Kuba roste dál.

“Oslavy byly náročný…!”

Když se blížily Kubovy roční narozeniny, přemýšlela jsem nad tím jak to ponesu. Jaké to bude když se mě někdo zeptá kolik je Kubovi let a já místo “xy měsíců” budu muset říct “jeden rok”. Ale kupodivu mě to nijak nevzalo a naopak jsem na to hrdá. Onehdy se mě v obchodě ptali jak je Kuba starý a jako hrdá matka jsem odpověděla, že má čerstvě jeden rok. A na to pan prodavač odvětil: “No tak to už určitě chodí, ne?” A tak jsem musela pánovi vysvětlit, že teda ještě ne, že ten rok má opravdu čerstvě, ale že bude chodit určitě už každou chvíli. A sebevědomí mi zase trochu kleslo. Ale není to tak strašný. Kuba sice ještě nechodí, ale už to pilně trénuje, ťapká kolem nábytku, chodí pomocí mámy i vozíku, který dostal od babičky k narozeninám. Přeháněla jsem, když jsem psala, že mi kleslo sebevědomí. Upřímně, necháváme Kubu rozvíjet se vlastním tempem a až se rozejde tak nebudu slavit, že se to stalo v jedenácti nebo patnácti měsících, ale že to Kuba vůbec dokázal. Samozřejmě, že ho v tom podporujeme, což je cítit především v nižší oblasti našich zad… :-). K učení se chodit nevyhnutelně patří i pády, kterých Kuba taky pár absolvoval. Naštěstí se obešly bez velkých následků, jen pár šrámů a na pohotovost jsme zatím nemuseli (ťuk ťuk na dřevo!!!). Kamarádky mě varují, že toto období je na pády nejhorší a tak se děsím, co mě čeká. Hlavně si nedovedu představit jak budu reagovat až se stane nějaký úraz – jestli budu hysterická nebo naopak zachovám chladnou hlavu. Radši si to nechci ani představovat a kdo ví, třeba se tomu vyhneme.

Chůzi Kuba zatím trénuje, ale v čem se naprosto zdokonalil je lezení po čtyřech. Když něco zpozoruje (třeba omylem otevřené dveře do předsíně, kam nesmí), vystartuje takovou rychlostí, že mnohdy nemám šanci ho dohonit. Já už jsem na to docela zvyklá, ale třeba takovým babičkám uteče raz dva (ne že by babičky nebyly pohyblivý, spíš nečekají ten raketový start). Lezení dokonce zvládá i s autíčkem v jedné ruce! Je to machr!

Připrav se…

start!

Kuba začíná chápat jak věci fungují a zkouší nás ve všem napodobovat. Jak si češeme vlasy, jak míchám kaši v misce, jak si čistíme zuby, pijeme ze sklínky apod. I hračky začíná používat tak jak se mají a nestrká je jen do pusy. Jezdí si s autíčky (a se vším co autíčka připomíná), vším kulatým motá jako s volantem nebo skládá pyramidu z kroužků (zatím jak ho to napadne a ne podle velikosti). Taky máme takovou tu krabici s různými otvory (čtverec, trojúhelník, kolo…), kterými se prostrkují kostečky těch tvarů. Kuba chápe princip, ví, že kostečky se strkají těmi otvory, ale zatím nechápe, že tu krychli trojúhelníkovým otvorem prostě neprorve... Na tom musíme ještě zapracovat :-). Časopisy už netrhá a nejí, ale pečlivě je otáčí stránku po stránce. U toho dokáže vydržet pěkně dlouho, protože jak otočí stránku, nepřidrží si ji druhou rukou, ona se mu opět zavře, tak ji zase otočí a tak to jde pořád dokola :-D. Další oblíbenou činností je vytahování tkaniček z bot. Kuba už prošoupal jedny boty, a to ještě sám nechodí!! Spíš z nich vyrostl a tak bylo na čase koupit nové. Každopádně rád z bot vytahuje tkaničky, ale na druhou stranu musím ocenit, že se je také snaží navléct zpět. Zatím se mu nepodařilo prostrčit tkaničku ani jedním očkem, ale že vůbec ví jak na to mě fascinuje.

Jídlo začíná být boj. Kuba zásadně odmítá to, co má ve své dětské mističce a vyžaduje to, co jíme my. A když už má jíst to svoje tak sám. Chvíli s ním bojuju, ale když přes to trvá na svém, tak mu jen vyhrnu rukávy a nechám ho (v rámci určitých mezí, samozřejmě), ať si sám nabírá na lžičku. Do pusy se ho snažím nasměrovat, ale jak asi tušíte, většina stejně skončí vedle, v lepším případě na něm, v horším případě na mně nebo na zemi… Pokud jím něco “baby friendly” tak mu dám na jeho tácek pár kousků a on si je sám strká do pusy jako velký kluk. Má takový zvyk, že poté, co si kousky strčí do pusy, je opět vytáhne, studuje, co to vlastně má v puse a opět je dá do pusy a nakonec (většinou) sní. Tak je to se vším, co ho v puse zaujme (a  nemusí to být nutně “pevná” strava, i kaši se snažil dostat z jazyku ven… :-) ).

Načala jsem to už minulý měsíc a bohužel to pokračuje dál. Kuba se vzteká. Už slyším babičky jak říkají: “Kubásek náš malej, ten se neumí vztekat”. Ale umí, babi! A jak! Propne se v zádech, zrudne a začne ječet. Hned kolem sebe hledám něco, co by ho zabavilo a přestal myslet na tu věc, co zrovna vztekání spustila a naštěstí to většinou zabere. Ale přiznám se, že v některých případech (opravdu v tak 10% případů) mu prostě ustoupím a to či ono, co zrovna chce mu nechám.

Příklad: Kuba miluje pračku (nechápu co ty děti na pračkách vidí…). Dokáže před ní sedět dlouhé minuty, kouká jak se prádlo uvnitř motá a pak se přesune k vaně, kam pračka vypouští vodu. Na dopoledne je o zábavu postaráno. Jenže Kuba se taky naučil pračku ovládat. Dokud pouze měnil počet otáček nebo nastavoval dvojí máchání, to tolik nevadilo, protože se to dá později zase změnit na původně nastavené. Bohužel, Kuba už umí otáčet kolečkem, které mění program praní. To znamená, že kdykoli otočí kolečkem, nastavený program se zruší a začne to prát na program nový. Třeba prát sportovní oblečení na vyvářku není úplně ideální… A tak když ho vezmu a nesu ho pryč z koupelny, začne vyvádět a přestane buď když se k pračce opět vrátíme nebo když začneme dělat něco co převrší důležitost pračky. Bojím se, kdy se začne vztekat na veřejnosti, protože jsem vždycky odsuzovala matky (a stále odsuzuji), které na ulici zmlátí svoje děcko, protože se začne vztekat. Jeden malý záchvat jsme už zažili na cvičení kam s Kubou chodíme. Děti si měly vybrat hudební nástroj (většinou nějaká chrastítka) z krabice a štěrchat s nimi zatímco jsme zpívali písničky. Jakmile jsme dozpívali, byl čas vrátit nástroje zpět do krabice. Kuba se prostě svých rolniček nechtěl vzdát a když jsem mu je násilím vzala, začal vyvádět. Naštěstí to moc dlouho netrvalo, protože se hned přešlo k jiné aktivitě a na rolničky v tu ránu zapomněl. Jsem zvědavá jak dlouho tato fáze bude trvat. A hlavně kdy mi rupnou nervy…

Asi jako všichni se už nesmírně těšíme na jarní počasí, kdy budeme moct chodit do parku a vycházky v kočárku budou příjemnější, protože se Kuba nebude muset být po hlavu zachumlaný ve fusaku. Taky se těšíme na víkendové výlety a dovolenou na chalupě. Už aby to bylo!! Dnes máme v Brně snad první náznak jara tak snad to vydrží a bude čím dál tím líp!

Je toho určitě ještě spousta, co bych tu měla napsat a určitě v průběhu času napíšu, ale článek je dlouhý až až a tak už vás nebudu nudit :-). Kdyby vás o Kubovi něco zajímalo, tak mi určitě dejte vědět!

Ze všech činností co s Kubou provádíme ho nejvíc baví plavání!

Roční Kuba ve zkratce:

Váha: 9,72kg – už jsme konečně překonali očekávanou hranici 9kg, a o dost!!

Délka (výška): 81cm (od 10 měsíců vyrostl o 2cm)

Počet zubů: 10 – jsme v půlce v počtu zubů u dětského chrupu!!

Slova: mamama, nenene, chrrrr

Spánek: pořád stejné – 10-11 hodin v noci, přes den buď dva spánky po cca 1,5 hod. nebo jeden 2 – 2,5 hodiny

Oblíbené jídlo: rozinky, těstoviny, sušenky, kůrka chleba, jablko

Oblíbené činnosti: pozorování pejsků z okna, stavění věže, ježdění se zeleným autíčkem, lezení po lince u babičky, tancování když máma zpívá (nebo když hraje rádio), zapínání a vypínání čehokoliv (rádia, světla, televize, dvd přehrávače…), jíst a pít cokoli jí a pije máma s tátou

Neoblíbené činnosti: usínání, jíst kupované příkrmy (prostě od mámy jsou nejlepší…), poslouchání mámy, čekání na jídlo