Boston 15.4.2013

Každý, kdo běhá anebo se o běhání zajímá, ví, že bostonský maraton je ikona. Je to nedosažitelný sen mnohých běžců a pro ty, kteří se na něj kvalifikují a absolvují jej, je to nezapomenutelný zážitek. V očích ostatních běžců jsou to borci, protože zaběhnout bostonský maraton znamená, že jsou rychlí (na bostonský maraton je potřeba se kvalifikovat) zato třeba zaběhnout si takový newyorský maraton musí mít “jen” štěstí (účast na newyorském maratonu se losuje). Bostonský maraton je prostě symbol, je to svátek všech běžců – ať jej sledují doma u televize, povzbuzují přímo u tratě nebo se jej přímo účastní.

(zdroj)

A tak i mě zasáhla tragédie, která se stala včera při bostonském maratonu. Bouří se ve mě tolik emocí - lítost, nepochopení, naštvání… že se tu musím vypovídat.

(zdroj)

Maraton je cílem většiny běžců a je to cíl pro mnohé dosažitelný. I já si myslím, že si jednou ten maraton zaběhnu (a potom co se stalo v Bostonu se mi ho chce zaběhnout o to víc a co nejdřív). Dá se říct, že maratonský běh je takový obyčejný, nenáročný sport – neběží se ani na žádných obrovských stadionech ani na dráze, nevyžaduje se k tomu extra velký talent (každý přece umí běhat – jen to chce trénink), běžci nepotřebují nákladnou výbavu (kromě bot, na kterých by se nemělo šetřit). Maraton se běží na ulicích, po kterých za běžných okolností chodí lidé a jezdí auta a přes to dokáže přilákat obrovské davy lidí, fanoušků, kteří povzbuzují podél trati a dodávají běžcům sílu překonat pomalu ubíhající kilometry.

Pro mnohé je zaběhnutí maratonu životní událost, nejlepší den v celém životě. Jenže pak se stane to co se stalo včera a vy si během okamžiku uvědomíte, že nějaký osobní rekord nebo vůbec to, že jste maraton uběhli jsou malichernosti oproti tomu, co zažívají desítky zraněných a blízcí obětí. Událost, která se včera stala v Bostonu mě ani ostatní běžce určitě neodradí dál běhat a závodit. Běžecká komunita je silná a jsem moc ráda, že jsem její součástí.

Bohužel událostí nebyla zasažena jen běžecká komunita, ale široká veřejnost a tak se nabízí otázka, co bude dál? Jaká opatření budou muset přijmout pořadatelé velkých běžeckých akcí, aby se taková tragédie už neopakovala? Budou tratě pro fanoušky uzavřené? Budou se dělat kontroly jako na letišti? Dost dobře si to nedovedu představit. Za tři týdny se poběží pražský maraton a tak jsem zvědavá zda a jak se zvýší bezpečnost tam.

Je to zvláštní, jak mě události v Bostonu zasáhly. Snad víc než 11. září 2001, Londýn či Madrid. Vždy se mi zdálo, že se mě to netýká, že jsou to všechno vzdálená místa. Asi tím, že jsem se podobných akcí (v trochu menším měřítku) zúčastnila, mi to přijde opravdové a děsí mě, že se to může stát kdekoli.

To je vše, díky, že jste mě vyslechli.