Kuba: 13+14 měsíců

Tak jste se konečně dočkali!

Nejdřív jsem chtěla napsat rekapitulaci pouze 13. měsíce. Jenže ten proběhl a než jsem se nadála, už Kubovi táhlo na měsíc 14. Proto než to zase propásnu a Kuba oslaví patnáctiměsíční narozeniny (už příští týden), je tu rekapitulace 13. a 14. měsíce.

Nechápala jsem maminky, které počítají věk svého dítěte na týdny, posléze na měsíce. Myslela jsem si, že když má dítko 15 měsíců tak má prostě rok a něco a není třeba to víc upřesňovat. A hle, už jsem jednou z nich a naprosto je chápu. Každý měsíc je totiž jiný, jedinečný a slouží si být vyzdvihován samostatně. Tolik se toho během těch dvou měsíců událo, že si teď vyčítám, že  jednotlivé měsíce nerozdělila do samostatných článků, ale aspoň si pěkně počtete… 

Přijde mi, že Kuba strašně vyrostl. Ne jako na výšku (délku), ale rozumově. Vždy ho všechno zajímalo, ale teď se mi zdá, že ta jeho touha poznat svět je mnohem větší. Asi je to tím jarem, jsme pořád venku, kde je konečně co pozorovat – lístečky, ptáčky, pejsky, tramvaje, děti…  Pořád chce někam chodit, všechno objevovat a zkoumat jak to funguje. A i když miminko přestal být už dovršením jednoho roku, myslím, že teď se z něj stalo batole v pravém slova smyslu.

Kuba má svoji řeč a když zrovna nespí nebo nejí tak povídá. Snažím se v té jeho mluvě najít nějaká slova, ale zatím marně. I když zatím nemluví (smysluplně), většinou se dorozumí tak, že když něco chce nebo se mu něco líbí tak na to ukáže. Třeba když nechce večeři tak ukáže, že by raději chtěl oblíbené medové kroužky, které máme na poličce nad linkou. Nebo kdykoli jdeme ven neustále ukazuje na projíždějící tramvaj, trolejbus nebo popeláře. To je jeho současná velká zábava – stačí mu si sednout na zastávku a pozoruje tramvaje a trolejbusy. Naštěstí blízko našeho bytu je docela rušná zastávka kam chodíme s Kubou za odměnu :-). Přijde mi, že má neustále natažený prstík a na něco ukazuje. Samozřejmě, že od nás vyžaduje, abychom mu sdělili na co zrovna ukazuje, tak musíme být pořád ve střehu.

Zrovna zde ukazuje na divoká prasata v oboře.

Největším pokrokem je bezpochyby chození! Jojo, máme doma konečně chodce! Čekala jsem, že to přijde dřív, protože Kuba strašně dlouho chodil za ruku, ale ne a ne se pustit. Až nakonec jednou u kamarádů se držel ubrusu a rozhodl se vykročit sám do prostoru – ubrus stále držel a nezajímalo ho co je na něm – prostě se rozhodl jít a tak šel. Několik dní piloval techniku, balanc atd. a teď to zvládá perfektně. Myslím, že mu rozhodně pomohlo vidět stejně starého kamaráda Davídka, který už dávno ťapkal. Neustále se ho snažil napodobovat, až se to konečně podařilo. Teď už vypiloval i vstávání ze země (dřív, kdykoli spadl, dolezl k něčemu (někomu) o co se vyškrábal zase nahoru a pokračoval dál), takže lezení po čtyřech už je víceméně minulostí. Nejvíc se mu samozřejmě líbí, když ho honíme po bytě. Všechny místnosti v našem bytě jsou totiž průchozí a tak se můžeme honit dokola, což ho náramně baví.

Pozn. Vzhledem k tomu, že jsem neustále ve střehu, když Kuba chodí, zjistila jsem, že nemám snad jednu fotku v pohybu… Ale věřte mi, fakt chodí :-).

Chození je Kubova nová záliba a na nic jiného nemá v současné době čas. Chodit chce pořád a všude a i když ještě donedávna bylo lezení pro něj rychlejší, teď je to jen a jen chůze. To oceňují především moje záda, která už nejsou tak namáhaná. I když je Kuba mazel a chce často chovat (naučil se i pokládat hlavu na moje rameno, když je unavený, což je hrozně milý :-) ), chůze je prostě pro něj nová věc.

Přijde mi, že jak Kuba začal chodit tak je spokojenější a veselejší. Víc se usmívá a když jde, tak má takový blažený výraz, že se musím pořád smát. A jak je Kuba veselejší tak jsem veselejší i já. Fakt se mi tou jeho chůzí ulevilo. Kuba byl frustrovaný, když se nemohl dostat kam chtěl (zvlášť třeba venku nemohl pochopit, že po chodníku se prostě po čtyřech neleze…) a nejvíc ho zajímalo co dělám já, chtěl být pořád u mě. Teď už ho tolik nezajímám, když může sám pelášit dokola po bytě, nebo lézt na sedačku. Jsem zvědavá, čím nás Kuba překvapí – nedávno jsem byla v ložnici a Kuba si hrál vedle v obýváku, najednou slyším hekání a když jsem nakoukla, uviděla jsem Kubu jak vylezl na stolek na televizi a vítězoslavně se drží plazmy. Nechci si ani představit co by se stalo, kdyby spadl…

Ani s hračkami si moc nehraje, protože prostě chodí… Sice má díky narozeninám trochu víc hraček, ale jak jsem říkala, prostě ho moc nezajímají. Nevydrží si s nimi dlouho hrát – nejdéle asi jen s hracím hrncem, který dostal od kamarádky a předpokládám že je to proto, že hrnec začne hrát, když do něj Kuba hodí kostku. Raději někam jde nebo někam vyleze. Kromě klasických hraček si Kuba rád “hraje” s mašlovačkou, stěrkou, vařečkou, hrníčkem, kartáčem na vlasy, kolem od kočárku, mobilem, svými bačkůrkami (zejména s tkaničkami) a dalšími “typickými” dětskými hračkami. Zejména jsou tyto hračky důležité, když jedeme někam s kočárkem. To musí vždy něco držet v ruce – typicky právě něco jako mašlovačku nebo otvírák na lahve – s autíčkem se moc nespokojí. Lidé (většinou bezdětní) na nás občas zvláštně koukají, ale spokojené dítě v kočárku dělá spokojenou mámu :-) a to je nejdůležitější.

Taky mám pocit, že se chůzí upravil jeho spánek. Chůze je přeci jen namáhavější než lezení, zvlášť ze začátku, kdy si jí ještě není úplně jistý. Přes den je stále na dvou spáncích, ale téměř pravidelně bývají přes hodinu – spíš kolem hodiny a půl. Chodí spát kolem 9 – to spává zhruba do půl jedenácté až jedenácté a odpoledne kolem 2. Dopolední spánek je pro něj ten hlavní, klidně spí i dvě hodiny a když si odpoledne dáchne jen na půl hodinky, jsem spokojená (a on taky). Za to noční spaní není úplně ideální a nevím co mám dělat. Večer Kuba usíná mezi půl osmou a osmou a spí celou noc. To je sice super, ale často se probouzí kolem 5!! Občas se stane, že ho necháme kvikat a ještě na chvíli zabere, ale není to pravidlo a stává se to čím dál tím míň. Jak se probudí tak si ho vezmu do postele, tulíme se a ještě chvíli odpočívá. Pak se posadí, začne povídat a nám je jasné, že jsme dospali. Myslela jsem si, že na jeho vstávání mělo vliv kojení (třeba že už se nemohl dočkat tak si přivstal… ), ale vzhledem k tomu, že už nekojím (už od pátku!!) a vstává pořád stejně tak to tím nejspíš nebude. Asi je vyspaný, ale kdyby spával aspoň do šesti tak budu nejšťastnější matka na světě! S vidinou ranního vstávání se snažím chodit brzo spát, ale ne vždy to jde a o to je to vstávání pak horší! Vím, že bych měla být ráda, že Kuba spí bez přestávek celou noc, ale na druhou stranu si myslím, že je ve věku, kdy děti spávají v noci dvanáct hodin… Pokud má někdo nějakou radu co s tím, sem s ní! Budu ráda za jakékoli podněty.

Když je čas na spaní, v autě spinká krásně (nebojte, neřídím, už jsme zaparkovali :-)).

Čím dál tím víc se Kubovi líbí na písku. Má svoji lopatku a kyblík kam se snaží nabírat písek. Moc mu to zatím nejde a velkou část pískoviště si většinou přineseme domů, ale věřím, že to brzy okouká od ostatních dětí a než se nadějeme, bude dělat bábovky! Stejně tak jako hraní na písku miluje Kuba vodu (stejně asi jako všechny děti na světě). U kyblíku s vodou nebo s konvičkou dokáže strávit docela dlouhou dobu a těším se až bude konečně pořádně teplo a budeme moci na zahradě vytáhnout bazén “buřťák”. Jsem si jistá, že ho z něj jen tak nedostanem…

V parku se mu taky líbí lozit po lavičkách. Umí si na ni vylézt a pak chodí sem a tam a je nejspokojenější na světě. Ještě si oblíbil skluzavku, ale na to, aby se sklouzával dolů sám je ještě malý. Bohatě mu stačí si hrát v dolní části skluzavky, na kterou si vyleze, otočí se a pak se jakoby sklouzává dolů. Bohužel většinou nejsme na hřišti sami a i ostatní děti se chtějí klouzat, proto musím Kubu ze skluzavky sundat, děti se sklouznou a Kuba si může zase na pár vteřin hrát dokud se situace neopakuje.

Kuba rád pozoruje ostatní děti a chce se s nimi často kamarádit. Většinou se jedná o starší děti a bohužel ten cit nebývá vzájemný. Kuba za nimi přijde, chce je pohladit, ale děti většinou utečou. Docela často zažívám trapné situace, kdy Kuba přiběhne ke skupince puberťáků, kouká na ně a něco jim povídá. Já k němu přijdu a snažím se ho nalákat na nějakou jinou atrakci, ale to na Kubu většinou nezabírá. Tak tam s ním stojím, přemlouvám ho, aby děti nechal na pokoji, je mi trapně, puberťákům taky, i když se snaží dělat, že tam Kuba není. Stejně trapné situace zažívám, když jdu s Kubou do restaurace. Kuba rád pozoruje lidi a neví, že zírat je neslušné. Takže si vybere nějaký objekt a na toho kouká a povídá. Ten či onen je buď v pohodě a prohodí s Kubou pár slov nebo ho ignoruje, což se Kubovi nelíbí a zintenzivní svůj projev :-). Mně samotné to v období před Kubou nebylo příjemné, když se ke mě připletlo nějaké dítko a já nevěděla co mu mám říkat. Teď mi to přijde roztomilý, ale radím vám, pokud nemáte rádi děti, nesedejte si v restauraci do jejich blízkosti – budou vyžadovat vaší pozornost a možná vám taky přistane v klíně část jejich oběda…

Kuba je opičák a snaží se napodobovat vše co děláme. Třeba dnes ráno jsem po snídani musela vytáhnout vysavač, abych pod Kubou vysála drobky a jak jsem byla hotová, vysavače se chopil Kuba a dělal, že vysává. Dost jsme se pobavili! Nebo si vezme telefon, přiloží si ho k uchu a povídá, jakoby telefonoval. Nejvíc je to patrné u jídla, kdy odmítá jíst něco jiného než jíme my. Na jednu stranu mi to hodně ulevilo, protože nemusím vařit dvě různá jídla, na druhou stranu ne všechno co jíme s manželem je vhodné pro Kubu (třeba steak). Tak mě to nutí vymýšlet jídla, která bychom mohli jíst všichni. Aby Kuba jedl vše co jsem uvařila (včetně zeleniny), musím mu jídlo ještě rozmačkat nebo rozmixovat. Nejjednodušší je dát to do mixéru a párkrát zapulzovat, čímž se jídlo promíchá, ale zůstanou tam větší kousky, aby mohl Kuba trénovat kousání. Problém ale nastává, když se rozhodneme jíst všichni společně a Kuba odmítá sníst to co má na svém talíři a chce to co máme my. Nemůže pochopit, že chuťově je to to stejné, jen to jeho je rozmixované. Už se snaží jíst sám, ale většinou to dopadá tak, že většina skončí místo v jeho puse na zemi. Nejlíp mu jde pribináček, který má přece jen tužší konzistenci a ze lžičky nepadá. Nejhorší je něco sypkého nebo tekutějšího. To abych ho vysvlékla do plínky a dala pod něj igelit. Ale naučit se to musí tak když zrovna nikam nespěcháme tak ho nechám.

Stejné je to i s pitím. Už se naučil pít brčkem a má svoji lahvičku, kterou má většinou při sobě. Jenže když vidí nás pít ze skleničky, chce taky a ze své lahvičky pít odmítá. Někdy zabere, když mu lahvičku obměním (ve snaze naučit Kubu pít z lahvičky jsem nakoupila snad od každého druhu jednu tak jich máme docela dost…) – to pak vypadá, že má lahvičku novou a hned se mu z ní pije líp.

Kuba chce vyzkoumat všechno co mají ostatní děti. A tak se nebojí vzít chlapečkovi na pískovišti bagr nebo holčičce lopatku. Nebo kamarádovi Alánkovi dudlík…

13.-14. měsíční Kuba ve zkratce:

Výška/váha: nebyli jsme na oficiálním měření, ale výška tipuji plus minus stejně, tj. 81cm, váha: určitě přes 10kg

Jídlo: miluje těstoviny, maso, vanilkový pribináček, Matyldu (jakoukoli), rohlíky, tvrdý sýr; nesnáší kojenecké mléko, lučinu

Má rád: lidi, lavičky, tkaničky u bot, sedět v novém kočárku v předsíni, dělat mámě kávu (máme kávovar Nespresso Pixie), vodu, telefonování…

Nemá rád: čepice, špinavé ruce od písku/hlíny, usínání (to se z této kategorie nejspíš nikdy nedostane…)