Původně jsem ani nechtěla jet. Ani vlastně nevím proč. Možná protože by to bylo komplikované s Kubou – vzít ho s sebou? nechat ho u babičky? jet jen na otočku? přespat v Praze?… Ale jak se ten den blížil, byla jsem víc a víc rozhodnutá jet. Dost tomu přidala i Kubova laryngitída, kvůli které jsme byli po většinu dne zavření doma, nechtěli jsme nakazit naše malé kamarády tak jsme trávili dny jen spolu. Doma nastávala ponorka a oba jsme toužili po změně. Kuba sice ještě nebyl úplně zdravý (ještě měl rýmu a trochu kašlal), ale byl natolik, abych se ho nebála nechat u mojí mamky. Tam je vždy v dobrých rukou (ostatně jako i u druhé babičky).
Středa byla od začátku dost hektická: sbalit Kubu, sbalit sebe (to vše s pobíhajícím batoletem, jehož největší zábava byla přendávat věci z jedné tašky do druhé…), dovézt Kubu k babičce, předat babičce instrukce, odjet zpět domů, dobalit, počkat na manžela až přijde z práce, odjet na nádraží, koupit jízdenku, časopis a svačinu, nasednout do vlaku. Uf!
Byla jsem ráda, že můžu 3+ hodiny (měli jsme zpoždění…) sedět, nikoho nehlídat, nehonit a jen tak koukat doblba.
Po příjezdu do Prahy jsme se šli ubytovat do hotýlku (hlavně jsem se těšila na záchod – neměla jsem odvahu použít ty vlakové…), kde jsem se převlékla a na chvíli natáhla. Bylo potřeba vyzkoušet ty nové postele (jak nás upozorňovala paní recepční).
Za nedlouho jsme vyrazili na místo činu, čímž byla kavárna v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Cestou jsem si koupila malou bagetku Brie s jablkem v bageterii Boulevard – mňam (měla jsem hrozný hlad neb oběd si do vlaku koupil jen manžel, protože já neměla zrovna hlad, jenže jakmile se vlak rozjel tak se ozval můj žaludek, že by si něco dal – tak dostal musli tyčinku a jablko, ale nechtěl si nechat namluvit, že to byl oběd…) a prošli jsme si pár obchůdků. Hlavně jsme potřebovali využít toho, že jsme bez Kuby a jít do nějakého hračkářství mu pomalu vybrat vánoční dárky. Fakticky, jít do hračkářství s Kubou je nad moje síly – jak psychické tak fyzické. Sice jsme nic nekoupili, ale pár nápadů pro babičky a dědečky rozhodně máme :-).
Tak a teď k samotnému křtu. Jak jsem již říkala psala, křest byl naplánovaný na 17. hodinu v kavárně v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Dle instrukcí jsme přišli o trochu dřív a dobře že jsme udělali, protože jsme aspoň ukořistili skvělý stoleček v rohu u okna.
Pomalu se začali scházet ostatní blogeři s jejich doprovody, vedle nás si sedla blogerka Lenka (Zdravě jíst, Gurmánka Leňulka) s manželem, se kterými jsme si, myslím, padli hned do oka. O Lenčiných blozích jsem věděla už dřív, ale musím se přiznat, že jsem nebyla jejich pravidelnou čtenářkou. Jakmile jsem se ale po příjezdu domů dostala na internet, ihned jsem Lenčiny blogy opět zkoukla a musím říct, že jsem nyní velká fanynka. Obzvlášť blogu Zdravě jíst, který je plný vegetariánských receptů a tipů. Pokud tento blog ještě neznáte, určitě se tam běžte mrknout!
Po úvodních slovech moderátora křtu, přišla na řadu autorka/sestavitelka knihy paní Blanka Dvořáková společně s ředitelem nakladatelství Malý princ, kteří knihu uvedli. Poté si pan moderátor vzal do parády nás blogery. Každého představil a položil mu pár otázek. Popravdě už ani nevím na co se mě ptal, jen vím, že to bylo něco o zdravém životním stylu a jestli bych mu okrájela tuk u vepřového kolene… což bych samozřejmě udělala :-). Moc na takovéto veřejné vystupování nejsem, jsem spíš introvert a nejraději se projevuji právě na blogu. Takže nevím jak jsem působila na ostatní, ale uvnitř jsem byla nervózní jak hrom, na povrchu zpocená a rudá… Ale třeba bych si na to vystupování časem zvykla (to jako až budu ta slavná kuchařka… :-) ).
Kniha se pokřtila sektem, kterým jsme si i připili (bylo dobré, o moc lepší než nabízené víno – pardon, muselo to ven…). Každý dostal jinou skleničku, prý proto, že jsme každý jiný. Nevím, nevím, jestli to náhodou nebylo kvůli tomu, že už tolik stejných skleniček nenašli… :-).
Myslím, že křtu se zúčastnilo 11 blogerů ze 20. Škoda jen, že nepřišla Jana Klinkovská z blogu Sweet pixel blog, na jejímž blogu ujíždím (má úúúžasný fotky). Ale třeba se potkáme při jiné příležitosti.
Po přípitku byla “volná zábava”, tj. každý si mohl dělat co chtěl: seznamovat se s ostatními, jen tak sedět a pozorovat dění kolem sebe nebo jít domů. Byla jsem velice mile překvapená, když mě přišla pozdravit čtenářka Klára. Ještě se mi to nikdy nestalo, že bych poznala přes blog někoho “cizího”, ale bylo to strašně milé. Byla jsem hodně zaskočená a asi i z toho všeho dění kolem a tak doufám, že jsem nepůsobila divně a Kláru jsem jako čtenářku neztratila :-).
Chvíli jsme ještě poseděli a pak vyrazili do noční večerní Prahy. Zastavili jsme se na večeři a další vínko (tentokrát bylo dobré – bylo italské) do Modré zahrady na Národní třídě, kam chodíme, kdykoli jsme v Praze. Uvažovali jsme, jestli nezajít do nějaké vyhlášené restaurace, ale spíš jsme měli chuť na něco nenáročného a hlavně osvědčeného. Modrá zahrada opět nezklamala (jen jsem byla překvapená, že se tam může všude kouřit), u mě zvítězily špenátové fettuccine s lososem, u manžela pizza a pivo.
Jakmile jsme dojedli, bylo nutné večeři trochu strávit procházkou. Vzali jsme to k Národnímu divadlu, podél Vltavy ke Karlovu mostu, na Staroměstské náměstí a přes Celetnou až k Prašné bráně. Prostě typičtí turisté! Na Staromák jsme přišli právě v celou tak jsme si užili i orloj :-).
Na hotelu jsem padla únavou (a asi to bylo trochu i tím vínkem…) do postele a spala jsem nerušeným spánkem až do sedmi, což je v dnešní době naprostý luxus!! Snídani v hotelu jsme nevyužili (11 EUR na osobu nám přišlo docela dost), protože jsme měli v plánu něco jiného: snídani ve Starbucks! Na tuto snídani jsem se těšila od té doby co jsem se rozhodla jet na křest. A popravdě to bylo jedno velké PRO, když jsem na začátku zvažovala jestli mám jet nebo ne. Někdo Starbucksem pohrdá a věřím, že kdybychom ho měli v Brně tak se mi třeba taky zprotiví (i když nemyslím si, že by tomu tak bylo…), ale já to tam mám ráda – to prostředí, tu atmosféru i ti lidi mi přijdou v pohodě a hlavně mají dobré kafíčko. Snídaně byla jak jinak vynikající. Dala jsem si pomerančovo citrónový muffin a středně velké sójové latte s dvěma pumpičkami pumkin spice. Chtěla jsem konečně pumpkin spice latte ochutnat a byla to láska na první ochutnání. Pořád jsem o tom musela básnit a myslím, že manžel byl rád, že musí na jednání… :-). Plánovala jsem, že si koupím ještě jedno malé na cestu domů, ale nějak to nevyšlo… Bojím se, že to bylo první a poslední dýňové latte, co jsem letos měla. Ach jooo!
Jak jsem říkala, manžel měl ráno domluvené jednání a já vyrazila na nákupy. Musela jsem využít toho, že mám docela dost času a hlavně, že mi nekňourá Kuba v kočárku. Moc jsem se nerozšoupla a koupila jsem jen pár nezbytností (jako např. velice potřebnou sportovní podprsenku a Kubovi dáreček z výletu).
Dopoledne uteklo velice rychle a s manželem jsme se opět vydali směr Hlavní nádraží. Opět jsme si koupili oběd do vlaku (tentokrát i já…) a vyrazili na nástupiště, kde jsme se dozvěděli, že vlak má 10 minut zpoždění. Nu což… vlak následně přijel, my si našli pěkné místečko a za nedlouho jsme se rozjeli směr Brno.
Zpětně hodnotím výlet do Prahy jako velice pozitivní. Zúčastnila jsem se křtu knihy, prožila si svých 5 minut slávy a bylo moc příjemné na chvíli zapomenout na starosti mámy a užívat si chvíli jenom jako já. Kubu miluju z celého srdce, ale zastávám názor, že občas je potřeba změna prostředí a lidí kolem sebe, což je prospěšné nejen pro mě jako mámu, ale i pro Kubu. I když jsme byli bez sebe jen něco víc než 24 hodin, zase jsem se na něj těšila. A hned se mi zlepšila nálada, když jsem viděla ten jeho úsměv jak na mě mamka s Kubou čekali na rohu ulice, když jsem si ho jela vyzvednout. Kdykoli si pro něj jedu, dělá, že mě nezná – jakoby byl uražený, že jsem ho opustila, ale já doufám a věřím, že má radost, že mě vidí. Zvlášť, když dostal parádní letadlo, které jsme mu z výletu dovezli… :-).
A teď k tomu dárku… :-)
Je to můj první dárek pro vás tak doufám, že o něj bude velký zájem. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, určitě o něj bude velký zájem, protože je to MEGA dárek!!
Jeden z vás totiž ode mě dostane výtisk knihy o Foodblogerech (a jestli budete chtít, můžu vám ho i podepsat…). A co musíte pro to udělat? Nebojte, rozhodně nic složitého to nebude. Stačí zanechat pod tímto článkem odpověď na otázku:
Jak jste se dozvěděli o mém blogu?
Já poté náhodně vyberu jednoho z vás, kterému knížku zašlu.
Tak neváhejte a piště, čas máte do 10. listopadu 2013.
