Špaldové muffiny s banánem a semínky

Ještě mám chvíli čas než musím vzbudit Aničku před plaváním* a tak jsem si říkala, že bych se s vámi mohla podělit o tento recept na muffiny, které jsem včera večer pekla. Původně jsem je chtěla upéct během Aniččinýho odpoledního spánku, ale i když je recept opravdu rychlovka, za 20 minut spaní jsem to opravdu nestihla (možná kdybych před tím neuklízela nádobí z myčky tak by se to dalo zvládnout…). A tak jsem připravené ingredience dala stranou, vzala děti na hřiště a jak večer usnuly, pustila jsem se do pečení.

Původní recept je ze zářijového Gurmetu (září 2014), ale nakonec jsem zjistila, že jsem tam svojí zbrklostí a nepozorností dala dvojnásobek oleje tak jsem těsto poté musela víc zahustit moukou a taky jsem neměla dané množství jogurtu tak jsem přidala půl banánu. Taky jsem použila semínka co jsem měla doma (místo dýňových jsem dala lněná a vlašáky a lískáče jsem vynechala úplně) a místo brusinek, které jsem neměla jsem použila sušené višně. A na posypání muffinů semínky jsem zapomněla. Takže v podstatě je to úplně jiný recept :-).

Taky jsem váhala jak tyto muffiny nazvat. V původním receptu to jsou “Svačinové muffiny”, ale to nic moc neříká, že? Tak jsem do názvu použila část ingrediencí jako že by to mohlo někoho nalákat víc. Ještě bych tam mohla napsat, že jsou s ovesnými vločkami, bez rafinovaného cukru, s jogurtem a že jsou strašně zdravé a hlavně dobré.

Muffiny jsou opravdu výborné! I když jsou z celozrnné mouky, jsou měkoučké a vláčné. Jsou příjemně sladké a křupavé díky semínkům. Ale úplně nejlepší jsou sušené višně. Ty tam musíte dát! Jsou mírně nakyslé a jsou prostě úžasné!

Původní recept je údajně na 15 kousků, ale na obrázku působí muffinky docela prťavě tak jsem vytáhla svoji formu na 12 muffinů s tím, že to bude akorát. No měla jsem co dělat, aby těsto nepřeteklo (je to taky asi způsobeno tím nastavováním olejem a moukou…) tak mi vyšlo 12 pořádných kousků. Jeden jsem posnídala s banánovo jahodovým smoothie a olizovala jsem se až za ušima. Kluci moje nadšení zas tak moc nesdíleli. Kuba obecně toho na snídani moc nesní, ale jsem ráda aspoň za těch pár kousnutí. A manžel si dal raději chleba s marmeládou. Chjo…

Špaldové muffiny s banánem a semínky (a taky bez cukru a s jogurtem a s ovesnými vločkami…)

Ingredience (na 12 pořádných muffinů):

• 250g špaldové celozrnné mouky (v původním receptu je 200g)
• 25g ovesných vloček
• 2 lžičky prášku do pečiva
• 2 lžičky jedlé sody
• 2 lžičky skořice
• špetka soli
• 50g sušených višní (v původním receptu je 75g sušených brusinek)
• hrst slunečnicových semínek
• hrst lněných semínek (v původním receptu jsou místo lněných semínek semínka dýňová a ještě lískové a vlašské ořechy – vše po 1 lžičce + trocha na posypání)
• 3 vejce
• 140g (1 balení) řeckého jogurtu Milko (v původním receptu je 150ml bílého jogurtu)
• 100ml řepkového oleje (v původním receptu je 50ml)
• 100g hruškového pyré (v původním receptu je jablečné pyré)
• 1,5 banánu
• 4 lžíce javorového sirupu (v původním receptu je med)

Postup:

Troubu předehřejeme na 180°C a formu na muffiny si vyložíme papírovými  košíčky nebo je vymažeme.

Ve větší míse smícháme všechny suché ingredience včetně višní a semínek (tj. mouku, ovesné vločky, prášek do pečiva, sodu, sůl. skořici, višně, slunečnicová a lněná semínka).

Ve druhé míse rozmačkáme banán, přidáme vejce, jogurt, olej, pyré a javorový sirup a pořádně to metlou prošleháme až se vše spojí.

Tekutou směs vlijeme k suché směsi a promícháme jen tak než se vytvoří těsto. Hrudky mouky v těstě nevadí.

Těsto vlijeme do připravených košíčků, pokud si vzpomenete tak je můžete posypat semínky a dáme péct na zhruba 30 minut.

Dobrou chuť!!

* Stejně jsem příspěvek nestihla publikovat před plaváním a dostala jsem se k tomu až teď večer. Ale plavání bylo fajn, Anička je šikula a už se úplně normálně potápí… Kuba je taky pašák. Učí se jezdit na kole se šlapátkama (bez pomocných koleček) a jde mu to čím dál tím líp.

Anička: 7., 8. měsíc

Další dva měsíce uplynuly jako voda. Kam ten čas utíká nevím, ale s druhým miminkem je to neuvěřitelný fofr. Už jsem měla rozepsanou rekapitulaci Aniččiného sedmého měsíce, ale pak do toho zase něco vlezlo a další měsíc je fuč. Tudíž opět píši dva měsíce zaráz.

V březnu jsme s celou rodinou absolvovali další dovolenou. Tentokrát to bylo v Rakousku, tudíž jsme Aničce museli pořídit občanku. Nejvíc jsem se obávala cesty, protože cesta už nezabrala dvě hodiny jako do Beskyd, ale hodin 7 (i s přestávkami)!! Cesta tam probíhala naprosto dokonale. Anička usnula těsně za Brnem a probudila se asi hodinku před Salzburgem, tj. spala asi 4 hodiny a po obědové pauze usnula ještě na další skoro hodinku. Zbytek cesty trochu pozorovala, trochu kňourala, ale to se dalo vydržet. Kuba z cesty prospal asi hodinky dvě a pak pozoroval auta, hledal autobusy a hasiče a neustále se ptal, kde je teta (kamarádka s rodinou).

Pobyt probíhal krásně. Bydleli jsme v chaletech – vždy dvě rodiny (byli jsme celkem 4 rodiny) na jednu chatku, které byly blízko vlekům a běžkařským stopám. Počasí vyšlo také pěkně, takže jsme každý den sáňkovali nebo byli venku “na dvorku”. S manželem jsme se střídali v aktivitách – jednou jsem šla na běžky nebo sjezdovat já, podruhé manžel a ten druhý hlídal děti. Děti byly hodné jen ke konci oba dostali rýmu, což bylo dost nepříjemné, ale naštěstí to nebylo nic vážného.

Ovšem cesta zpět byla dost hororová. Nejen že jsme se dostali do dvou zácp, ale Anička spala asi jen hodinku a zhruba od Linze do Brna řvala. Na chvíli nejspíš vyčerpáním ze řvaní usnula, ale pak to nastalo znovu. Asi se jí něco nelíbilo nebo nevím, ale byl to děs a nevěděla jsem jak ji mám pomoct. Písničky jsme sice zpívali pořád dokola, ale moc to nezabíralo. Problém byl, že to nepřestalo ani doma – myslím si, že ji tlačil nějaký prdík a ona se nemohla v autě prokopat a potřebovala ho vytlačit ven. Jakmile jsme přijeli domů, zapřísáhla jsem, že už nikam takhle daleko nepojedu dokud nebude Anička větší. Ještě bylo vtipné to, že jedna z těch zácp byla zapříčiněna hořícím autem. Přijeli jsme úplně akorát, protože jsme viděli jak hasiči hasí auto, ze kterého sálaly plameny. Kuba byl nadšen, ani nedutal a vše pozoroval. Jenže poté se nás celou cestu domů ptal, jestli hoří: “Mami, hoří?” a mně se neustále vybavovala scénka z Pelíšku: “Nehoří, Péťo, nehoří…”. Teď už se tomu směji, ale bylo to náročné!

Jinak Anička pěkně roste! Chutná ji, což je vidět na jejich tvářičkách a faldících! Jsem neskutečně ráda, že jí, protože s Kubou to byl boj. Myslím si, že se těší, až bude jíst to co my, protože neskutečně loudí. Třeba když jím banán, chce si “kousnout”. Tak ji kousek ulomím a rozmačkám ho, jenže to ona nechce – ona ho chce ukusovat. Ještě občas toleruje, když ji ho dám na prst, ale nejradši by si ho držela jako velká holka. Co teda ještě nemusí tak jsou příkrmy s kousky – neví si s tím rady. Chvíli to v puse převaluje, poté to polkne a začne se dávit (což mi nedělá dobře). No, musíme to potrénovat.

Aničce jsme už vyměnili miminkovské lehátko za židličku. Sice si ještě sama nesedne, ale v židličce sedí dost pevně tak ji tam na jídlo posazujeme. Je to určitě příjemnější a Anička je nadšená, že pořádně vidí. A když už jsme u těch lehátek, tak jsme zabalili i takové lehátko, které jsme měli na zemi a kam jsme dávali Aničku, když jsem potřebovala mít obě ruce volné. Jednou jsem tam dala Aničku, když jsem dělala snídani a do ruky jsem ji dala hračku. Najednou slyším, že hračka spadla na zem a než jsem se otočila, Anička se posadila, předklonila se a hračku si ze země podala. Byla sice připoutaná, ale pás není určen na takové manévry tak jsme lehátko pro jistotu uklidili do skříně.

Díky apetitu má Anička bezesporu dostatek energie na plazení, protože v tom je mistr. Sice ještě neleze po čtyřech, ale péruje na kolenou a je vidět, že by se ráda “rozešla”, ale asi si ještě neumí zkoordinovat ruce a nohy. Nejraději se Anička plazí za obrovským fikusem, co máme na zemi a otrhuje z něj lístky. A pokud jsme pomalí a Aničku neodtáhneme, strká si je i do pusy. Doufám jen, že fikus není jedovatý… Strašně ji baví, když zpozorujeme, že leze ke kytce a za nohy ji taháme pryč. To se strašně směje. Líbí se to i Kubovi a nejraději by Aničku takto vozil po celém obýváku.

Silně uvažuji o koupi ohrádky. U Kuby jsme ji nepotřebovali, protože jsme bydleli v malém bytě a když jsem potřebovala vařit, zavřela jsem nás do kuchyně a nikam mi nemohl utéct. Teď máme kuchyň spojenou s obývákem a uhlídat Aničku, aby nelezla kam nemá, je nadlidský výkon. I třeba dojít si na záchod je oříšek. To musíme nahoru, kde ji dám do postýlky a jedině tak jsem si jistá, že nikam neuteče. Moc se jí to nelíbí, ale nedá se nic dělat, protože Kubovi zatím nevěřím, aby ji pohlídal. Ohrádka tak bude asi jediným řešením.

Jak začalo být venku teplo, jsme s děckama co nejvíc venku. Jenže s Aničkou je to docela těžký. Na dece ji to moc nebaví a dlouho tam nevydrží. Tak se plazí na trávu, kterou jí, na písek, který jí a já abych se rozkrájela, abych hlídala Aničku, aby nesnědla nějaký kamínek a zároveň Kubu, který leze po horolezecké stěně. Bude to náročné léto. Naštěstí zahradu si s Kubou do sytosti užíváme, když Anička dopoledne spí a tak pak chápe (nebo spíš mu nic jinýho nezbývá), když se víc věnuji Aničce. Taky nevím, jak mám řešit sluníčko. Vím, že by Anička na sluníčko neměla, jenže když roztáhnu slunečník, Anička z jeho stínu za pár vteřin vyleze a pak na ni svítí. Mažu ji opalovacím krémem, ale nevím no… Doma s ní, ale celý léto nebudu…

Anička spává 2x denně. Jeden spánek – většinou dopolední – je delší, kolem 2 hodin a ten odpolední už bývá kratší, mezi půl hodinou až hodinou. Když máme dopoledne program a Anička se moc nevyspí, tak se to otočí. Spávala venku v kočárku, ale začala jsem cítit, že to už není ono. Že ji venku pořád něco budí a že si tam ani moc neodpočine. Dlouho ji trvalo než usnula a většinou se probudila ukňouraná a já jsem na ni viděla, že by si ještě spala. Takže přeorientování do postýlky bylo nevyhnutelné. Šlo to ale líp než jsem předpokládala a teď už Anička většinu času spává v postýlce. Hurá! Dopoledne usíná v postýlce bez problému, odpoledne to bývá horší a když to prostě nejde, dám ji do kočárku a jdeme se projít. A když to není možné (třeba prší) tak holt už odpoledne nespí. Je to pak s ní náročnější, ale dá se to zvládnout a večerní uspávání je pak velice rychlé.

Večer chodí Anička spát kolem půl osmé. Nakojím ji, zazpívám Halí belí, položím ji do postýlky a odcházím. Někdy usíná rychle a bez protestu, jindy ji to trvá déle a kňučí, ale vesměs to jde. V noci vstává většinou dvakrát, někdy třikrát a pokaždé kojím. Nevím jestli to opravdu potřebuje, ale opít ji dudlíkem nefunguje. Těším se na to až se vyspím celou noc v kuse, ale bojím se, že to brzo nebude. Pamatuji si, že i Kuba měl v tomto období zvýšenou potřebu nočního kojení a pak to myslím samo odeznělo, v což doufám. Dávám ji ještě tak dva měsíce. Jinak nevím…

Aničku kojím k ránu kolem půl šesté a většinou ještě usne zhruba do sedmi. To je paráda. Ovšem když už neusne, je to kruté! Anička je strašně akční, takže moc neakceptuje to, že bychom si spolu lehly do postele a ještě se chvíli tulily. Prostě chce lozit a hrát si a mě tak nezbývá než lozit a hrát si s ní. Většinou bych se potřebovala tak 5 minut “dotáhnout”, ale to mi bohužel Anička nedopřává :-(.

Zhruba jednou do týdne vyrážím s Aničkou na běh. Dám si ji do běhacího kočárku a vyrážíme. Docela ji to baví a i když neusne, vypadá spokojeně. Mě běhání s kočárkem strašně baví. Je to příjemné zpestření, ale je to docela fuška, zvlášť do kopce což se zase zúročí při běhu bez kočárku – to pak mám pocit, že přímo letím :-). Občas budíme na ulicích rozruch a lidé koukají jako bychom spadly z Marsu, ale já je jen pozdravím a běžíme dál.

Běhací kočárek využíváme i na lekcích fitmami, které opět navštěvujeme. Když jsme s Aničkou začínaly, Anička celou lekci prospala, což bylo super a já se tak mohla soustředit na cvičení. Jak je ale Anička větší, spát už ji nebaví a chce všechno pozorovat. Jenže to ji taky nebaví věčně a tak já tak musím mít dostatek hraček a jiných lákadel, které Aničku zabaví. Jsem moc ráda, že můžeme s Aničkou chodit cvičit – udělám něco pro sebe a ještě k tomu probereme s ostatníma maminama co je nového. Kuba bývá v ten den u babičky, ale i když to zrovna nevyjde, beru ho s námi a v parku jezdí na odrážedle.

S Aničkou taky chodíme plavat. Už jsme absolvovali dvou měsíční kurz a pokračujeme dál. Vypadá, že ji to baví. Už se i potápí a sama jsem zvědavá kam až to dotáhneme. S Kubou jsme chodili dost přerušovaně (dva měsíce ano, pak dva měsíce ne) a dost toho přes tu pauzu zapomněl. Pak odmítal dělat to co měl a mě to kvůli tomu přestalo bavit. Uvidíme jak to bude s Áňou. Přes léto je dvouměsíční pauza tak budeme muset trénovat ve vaně :-).

Anička stále nemá ani jeden zub. Okousává co ji přijde pod ruku, ale zoubky se ne a ne prořezat. Už jsem smířená s tím, že Anička bude bezzubé batole… Říkám to pořád, ale teď si opravdu myslím, že se musí prořezat každým dnem. Dásně jak dole tak nahoře má nateklé a obávám se, že se proklubou všechny naráz. No co, aspoň si to odbydem najednou a bude klid (teda do té doby než se začnou klubat další…).

Jinak je Anička boží. Tyto dva měsíce jsem si ji užívala plnými doušky. Je to akční a veselé mimino. Reaguje na nás, pořád se směje, brouká si, výská. Začíná se taky projevovat separační úzkost a vyjadřuje nesouhlas když opouštím místnost byť jen na vteřinu. Miluje, když na ni děláme baf, když ji dáváme pusinky na pupík nebo když vytáhnu Sunárek na svačinu. Nemá ráda oblíkání, když ji odkládám do postýlky nebo když ji vytahuji z pusy kusy papíru. Z Kuby je úplně hotová, zvlášť když dělá blbiny. Kuba si už uvědomuje, že se musí se svými hračkami dělit, protože Anička se jednoduše připlazí k jeho popelářům a začne si s nimi hrát. A tak často slyším pláč a “Anííí, to je mojééé!”

Ale mají se rádi!

Anička ve zkratce:

Váha: 7.880g

Délka: 72cm

Velikost oblečení: 80

Velikost plínek: 4

Počet zubů: 0

Kávovo čokoládové kuličky

Ahoj! Jak se máte?

Pamatujete na mě? Dlouho nic, pak recenze na tepláky, žádný vysvětlení, kde jsem tak dlouho byla…

Žádné vysvětlení ale nemám. Teda jen to, že mám 2 malé děti, které si užívám od rána do večera. A když večer usnou, těším se, že si naliju dvě deci vínka a popovídám si s manželem, se kterým, byť většinu času pracuje z domu, si toho během dne přes hukot dětí moc neřekneme. Kdo má děti určitě chápe, kdo ne tak pochopí až je bude mít :-). Ani vám tu nic nebudu slibovat, jakože budu psát častěji, protože fakt v tuto chvíli nevím, jak to půjde dál. A nechci se kvůli tomu stresovat – prostě vyjde vyjde, nevyjde nevyjde. Každopádně psaní blogu je pro mě radost, takže věšet ho na hřebík rozhodně nechci!

Každopádně dnes mám pro vás recept, který jsem si rozhodně nemohla nechat pro sebe. Je to recept opět na datlové kuličky. U nás teď totiž frčí jen rychlé a jednoduché recepty a když jsou k tomu ještě zdravé, je to pěkný bonus.

Poslední dobou dělám nějaké datlové kuličky zhruba 1x týdně. Mám je vždy po ruce – jako rychlou svačinu, doplnění energie před během nebo jako dezert po večeři. Jako kojící matka mám neustále na něco chuť a tyto kuličky mé chutě uspokojí.

I když je dělám často, žádné nejsou stejné – pokaždé je trochu obměním, přidám jiné ořechy, semínka nebo sušené ovoce a kuličky jsou pokaždé jiné. Všechny jsou vynikající, ale je mi trapné sem dávat recepty jen na kuličky, ale tyto opravdu stojí za zmínku. Už jen kvůli sobě je tu musím napsat, abych si zapamatovala poměr přísad, protože si je rozhodně zopakuji. Jsou sladké díky datlům, výživné díky ořechům a taky hříšné díky kakau a hořké čokoládě.

Kávovo čokoládové kuličky

Ingredience:

• 100g datlí (lepší je předem je namočit)
• 50g mandlí
• 60g lískových ořechů
• 20g kakaa
• 25g nasekané hořké čokolády (já použila hořkou čokoládu s příchutí kávy)
• 2 lžičky rozpustné kávy

Postup:

Všechny ingredience dejte do výkonného mixéru a mixujte tak dlouho dokud se nespojí v jednu hmotu. Mně se většinou spojí do jedné velké koule.

Tip: Já si většinou nejdřív pomelu ořechy a poté přidám zbytek ingrediencí. Přijde mi, že když se vše mixuje naráz, zůstanou tam větší kousky ořechů. Záleží ale na výkonnosti vašeho mixéru.

Poté z “těsta” tvarujte kuličky (nebo cokoli jiného) a skladujte v lednici.

Mojí nejoblíbenější částí při tvorbě těchto (nebo jakýchkoli) kuliček je vyškrabávání mísy mixéru. Žádný drobek nemůže přijít nazmar!

Snad se brzy dočkáte Aniččiny sedmi a osmi měsíční rekapitulace a taky Kuba oslavil 3 roky!!! Tady je malá ukázka:

Tepláky s hvězdami

Anička rozhodně není legínový typ. Trochu mě to mrzí, protože se mi legíny líbí a přijdou mi holčičí i v ne příliš holčičích barvách, ale její baculatá stehýnka v nich vypadají ještě víc baculatě. Myslím, že až povyroste a začne chodit, k legínám se zase vrátíme, ale pro teď se musíme spokojit s tepláky. Po Kubovi jich Anička má mraky – spoustu modrých (světle, tmavě), šedých, zelených, tlustých, tenkých, pruhovaných i jednobarevných. Dokonce jsem si všimla, že pár jich je na kolenou prošoupaných. O tepláky tedy rozhodně nemá Anička nouzi. Jenže jsou výhradně klučičí…

Také jste si všimli, kdo máte kluka a holku, že klučičí věci jsou oproti těm holčičím větší, i když jsou podle etikety stejné velikosti? Přijdou mi asi širší, někdy i delší, nevím, prostě na Aničce tak trochu plandají (a to není žádný střízlík), i když holčičí věci stejné velikosti ji sednou pěkně. Myslela jsem si, že to může být tím, že je Kuba už vytahal, ale stejně se chovalo i oblečení nově zakoupené (ano, Aničce jsem koupila pár triček z klučičího oddělení :-) ).

A tak aby Anička byla fešanda a měla pár kousků oblečení, co ji pěkně sednou a jsou na první pohled holčičí, rozhodla jsem se objednat ji tyto tepláky značky Wendee z internetového obchodu prodeti.cz .

Jak už asi víte, nejsem moc zastáncem růžového oblečení a Aničku tak v něčem růžovém uvidíte opravdu výjimečně. Tyto tepláčky jsou šedé (moje oblíbená barva co se týče oblečení pro Aničku), ale aby bylo poznat, že jsou holčičí, mají u pasu vyšitou růžovou, žlutou a bílou hvězdičku.

Na první pohled tepláčky vypadají hodně pohodlně a i na omak jsou velice měkké. Líbí se mi široká guma v pase, která pěkně sedí. Věřím, že kdyby Anička věděla o čem to tu píši, dala by tepláčkům deset bodů z deseti.

Anička má v osmi měsících 72cm a 7,9 kg a tak jsem objednala velikost 80. Velikostně ji sedí akorát, nezdá se mi, že by ji byly velké nebo malé. Ani při praní se nesrazily a pořád drží tvar.

Anička nevydrží v klidu tepláčky ji v pohybu vůbec nebrání.

Už jen focení bylo docela náročné…

Kdo hledá stylové a kvalitní tepláčky, tyto můžeme jen doporučit!

A už zase někam pádí…

Prohlášení: Tento produkt mi byl poskytnut zdarma výměnou za jeho recenzi. Všechny názory, které zde uvádím jsou ale pouze mé a nikým ani ničím neovlivněné. Na svém blogu uvádím pouze ty výrobky, za kterými si stoprocentně stojím a které mohu doporučit.

Nejlepší palačinky

Jak jsem tak včera dělala na svačinu palačinky, napadlo mě, jestli mám tento recept vůbec na blogu. Rychle jsem zkoukla recepty a recept jsem nenašla! Musím to rychle napravit, protože vás nechci ochuzovat o ty nejlepší palačinky na světě ani další minutu.

Toto je v podstatě jediný recept na palačinky, podle kterého palačinky dělám. Na pancakes i na wafle mám receptů několik, ale na palačinky mi stačí tento jediný. Původně je z nějakého prehistorického čísla Apetitu, ale je tak jednoduchý, že ho mám už zabudovaný v paměti a nemusím tak složitě hledat v kuchařkách.

I když původní recept je jen z hladké bílé mouky, přidávám i trochu celozrnné. Osvědčil se mi poměr 1/3 celozrnné, 2/3 bílé. Když je tam celozrnné mouky víc, palačinky se trhají (a u toho zuřím). Jinak s receptem neexperimentuji, je totiž výborný sám o sobě – a hlavně se bojím, že by to doma poznali a nechtěli vylepšenou/zdravou variantu jíst :-).

Palačinky (původní recept zde)

Ingredience (na zhruba 6-8 palačinek):

• 100g mouky (dávám 1/3 celozrnné, 2/3 bílé hladké)
• špetka soli
• 1 lžíce cukru (můžete použít i jiné sladidlo, i sirupy)
• 2 vejce
• 1 lžíce oleje
• 300ml mléka

Postup:

Všechny ingredience kromě mléka dáme do mísy a důkladně metlou prošleháme, aby nebyly v těstě hrudky.

Postupně přiléváme mléko. Těsto by mělo mít konzistenci husté smetany.

Těsto necháme 5 minut odpočívat.

Rozpálíme pánev na středně vysokou teplotu – ideálně, jestli máte pánev na palačinky, ale pokud ne, stačí obyčejná pánev s nepřilnavým povrchem, která nemá moc vysoké boky. Já mám pánev s Ikey a funguje dobře (i když pánev na palačinky by se rozhodně šikla… byl by to skvělý dárek třeba k narozeninám, že :- )).

Jakmile je pánev rozpálená, můžete ji potřít trochou oleje (já to většinou nedělám) a vlijeme na ni těsto. Krouživým pohybem rozprostřeme těsto po pánvičce, aby se pokryl celý povrch pánve. Snažíme se nelít těsta moc, aby byly palačinky co nejtenčí.

Jakmile začnou tmavnout okraje palačinky, opatrně ji pomocí obracečky otočíme a doděláme na druhé straně.

Palačinky jsou krásně tenké a jemné a nejsou vůbec mastné jak často bývají. S těstem se mi velmi dobře pracuje a palačinky se tak při otáčení netrhají. A navíc jsou hotové coby dup!

Kuba má nejraději palačinky s Nutellou, kterou si musí mazat sám. Asi si dovedete představit jak potom vypadá.

No a já je mám nejradši s burákovým máslem a banánem. Jak jinak… Ale ani s povidly a tvarohem nejsou k zahození.

Otázka: Jste palačinkoví? S čím nejraději jíte palačinky?

Anička: 5., 6. měsíc

Zase jsem to s tou měsíční rekapitulací nestihla a tak tu máme opět dvouměsíční shrnutí, tentokrát pátého a šestého měsíce. Během těchto dvou měsíců se toho tolik odehrálo, že s klidem můžu říct, že už doma nemáme miminko, ale pohybující se téměř batole. Ale postupně…

V pátém měsíci se staly dvě hlavní události. Tou první bylo, že jsme absolvovali první dovolenou jako čtyřčlenná rodina. Nevím, jestli jsem byla po dovolené víc odpočatá než před tím, každopádně změna prostředí nám všem prospěla. Jen jsme došli k závěru, že příště jedeme na dovolenou s babičkou :-).

Byli jsme v Beskydech, kde se Kuba poprvé postavil na lyže. Anička to všechno prospala (horský vzduch dělá divy!), ale Kuba byl moc šikovný a myslím, že ho to i bavilo. Učení jsem se chopila já a byla to fuška – propotila jsem několik vrstev, ale chtěla jsem si to vyzkoušet, protože když mě můj taťka učil lyžovat a já se vztekala a nechtěla se sama zvedat, někdo mu kdysi řekl, že musí mít svatozář (neustále mi to opakuje…). A už mu rozumím… proto jsme Kubu o pár týdnů později svěřili bratrovi a švagrové, kteří mají instruktorský kurz :-).

A zpět k Aničce. Anička dovolenou zvládla relativně v pohodě. Jediné, co ji nebavilo bylo naše jídlo, resp. když jsme usedli k jídlu. Nosili jsme ji ve vajíčku s tím, že si v něm chvíli posedí než se najíme. Mylná představa… Aničce se ve vajíčku nelíbilo tak jsme jedli na etapy. Nejdřív jsem jedla já s Kubou a manžel chodil s Aničkou po hotelu a pak jsme se vystřídali (v tuto chvíli by se nám právě hodila ta babička :-)). Ale byli jsme tam jen na 4 dny, tak se vše dalo zvládnout. Příští týden jedeme opět na hory, tentokrát dál a na dýl tak jsem zvědavá.

Druhou hlavní událostí pátého měsíce bylo, že se Anička den před pětiměsíčními narozeninami začala otáčet. A od té doby nepřestala… Pamatuji si, že když se Kuba začal otáčet, otáčel se zhruba dva dny a potom si dal na dva týdny pauzu (asi jako že otáčet se umím, ale proč bych to dělal pořád…). Anička je drak a kamkoli jsme ji položili, už byla na břiše. Nejlíp se ji samozřejmě otáčelo bez plíny, proto přebalování byl – a stále je – boj. Z přetáčení měla neskutečnou radost a kdykoli se jí to povedlo, vykouzlilo jí to obrovský úsměv na tváři. K nezaplacení!

V tuto chvíli nám ale došlo, že už nemáme stále ležící miminko, které zůstane tam kam ho položíme. Nastalo pro nás období neustálého hlídání a monitorování Aničky, aby se neskutálela z postele, aby se nepřetočila a nebouchla se hlavou o podlahu… však to znáte!

No a o pár týdnů později se Anička rozhodla, že přetáčení jí nestačí a tak se začala plazit. Nejdřív to bylo jen takové připostrčení, když chtěla nějakou hračku. To popolezla pár centimetrů a byla spokojená. Pak se začala otáčet jako hodinové ručičky dokola. A už v tuto chvíli se většinou dostala kam potřebovala. No a nakonec se rozpohybovala tak, že přeleze celý obývák. V podstatě je teď neustále v pohybu. Nevydrží ležet na místě, kdykoli ji položím na záda, ihned se přetočí na bříško a už pumpuje rukama a leze. Máme plovoucí podlahy tak ji ze začátku stačilo posouvat se rukama, ale teď už zapojuje i nohy, což ji přidalo na rychlosti. A dáváme ji na koberec, aby to neměla tak jednoduché a aby si uvědomila, že musí strkat pod sebe kolena. Myslím, že po čtyřech poleze co by dup.

Dalším významným milníkem bylo zavedení příkrmů. Podle nových doporučení by se s příkrmy mělo začít mezi ukončeným čtvrtým a šestým měsícem (17. – 26. týdnem), a to z hlediska prevence alergií. Protože jsme měli v plánu hory a začínat s příkrmy těsně před odjezdem (a navíc brát tam všechno vybavení) mi nepřišlo rozumné a tak jsme si to nechali až po našem návratu. Začali jsme tedy když bylo Aničce 5 měsíců a 2 dny. Nevím jestli Anička zrovna procházela nějakým růstovým obdobím, ale zrovna v tu dobu jsem měla pocit, že začít s příkrmy je nejvyšší čas. Občas mi přišlo, že ji moje mlíko nestačí a večer jsem se cítila naprosto vypitá. Takže příkrmy přišly vhod.

A jak to Aničce šlo? Oproti Kubovi, do kterého jsem stěží dostala lžičku mrkve, to šlo velice hladce. První den jsme začali s pár lžičkama mrkvičky, druhý den o něco víc a než jsme se nadáli, snědla celou lahvičku (tu malou). Jinak, rozhodla jsem se teď dávat Aničce skleničky s příkrmy, protože zelenina není v tuto roční dobu moc ve formě (a když je tak je z druhé polokoule) a zelenina ve skleničkách je přísně kontrolovaná. Až bude na trhu čerstvá zelenina (nebo až vypěstujeme na naší zahrádce vlastní) tak budu samozřejmě vařit, ale i z hlediska variability druhů jsem se takto rozhodla. Anička už tedy jí zeleninu, popř. zeleninu s masem k obědu, večer kaše a nově jsme nedávno zavedli ovocný příkrm na odpolední svačinu. Musím říct, že ji asi nejvíc chutná oběd – toho sní vždycky nejvíc. U kaší záleží jak moc je večer unavená. Když je ještě v pohodě, tak toho sní relativně dost, ale když je hodně unavená tak do ni dostanu dvě lžičky maximálně. Ovoce ji taky zatím moc nejede, což mi přijde zvláštní, protože je sladké, ale co. Jsem ráda, že aspoň baští tu zeleninu – užívám si to, protože to pravděpodobně dlouho trvat nebude.

Do toho ale stále kojím a myslím, že ne o moc míň než před zavedením příkrmů. Když sní velký oběd, je spokojená a mlíka se nedožaduje (teda aspoň ne hned). Za to po ovocné přesnídávce nebo po kaši má ještě chuť na další mlíko. Ale ve srovnání s Kubou je to paráda!

Co se týče spaní, spává Anička už jen dvakrát denně. A to vždy v kočárku. V postýlce nám to nejde, ale nastává nejvyšší čas to Aničku naučit. Bude jaro a sousedi začnou pracovat na zahradě, Kuba si bude chtít hrát venku a nedovedu si představit, že by mezi tím vším spala Anička v kočárku. No jsem zvědavá jak jít o půjde. Trochu se toho bojím, protože už jsem to párkrát zkusila a prohrála jsem…

Dopoledne chodí spát kolem desáté a spává kolem dvou hodin (někdy i tři). Odpoledne jde spát kolem třetí a to už spí kratší dobu. Večerní uspávací rituál zahajujeme kolem sedmé – záleží jak dlouho odpoledne spí. 1x za dva dny Aničku koupeme ve vaně, jinak ji jen opláchnu u umyvadla, poté plínka, pyžamo, prso, písnička, postel (“5P”). Usíná sama v postýlce, chvíli ji trvá než se zklidní (největší problém ji dělá přetáčení na bříško, protože na bříšku spát neumí a otočit se na záda se ji většinou na malém prostoru postýlky nedaří), ale většinou do 20 minut spí. Párkrát k ní zajdu, přetočit ji na záda a dát dudlík, ale až na pár výjimek, kdy byla nachlazená nebo po očkování, nevyžaduje k usínání moji přítomnost. Uvidíme jak to půjde dál, jestli bude jako Kuba a budeme Aničku hodinu uspávat. Snad ne. Když jsem byla s Aničkou těhotná, říkala jsem si, že uspávání musíme tentokrát řešit jinak. Kubu jsem většinou ukojila do spánku, což byla chyba neb se nenaučil usínat sám. Anička pije rychle, takže usnutí u prsa nehrozí (i když někdy by se to hodilo). Zatím jí to jde, ale nechci to zakřiknout (ťuk, ťuk na dřevo!!).

V noci kojím dvakrát – kolem půl jedné a mezi třetí a čtvrtou – a ráno Anička vstává mezi šestou a sedmou. Mohlo by to být lepší, ale vím, že i horší tak si moc nestěžuji. Noční kojení bych chtěla vyrušit, ale nevím jak. Na vykřičení nemám srdce, ale asi bych mluvila jinak, kdyby vstávala co hodinu. Třeba to zmizí samo. Nevím, ale už aby to bylo. Ráda bych zase spala v noci v kuse.

A co dál? Anička je prostě živel a nevydrží chvíli v klidu. Jak Kuba vydržel v náruči nehnutě pozorovat okolí, Anička neposedí ani minutu. Musí neustále něco kousat, někam lézt a musí vědět, že je někdo poblíž. Taky jsem si všimla, že už pozná, když ji chová někdo jiný než máma nebo táta, a to se ji moc nelíbí. Nejspokojenější je ale s Kubou. Prostě když vidím ty dva dohromady tak taju. Kuba se ujal role velkého bráchy zodpovědně, Aničce nosí hračky, čte ji knížky, ale taky ji zlobí. Když se totiž Anička chopí nějaké jeho hračky, Kuba ji donese náhradu v podobě chrastítka a svoji hračku si vezme. To se mi moc nelíbí a snažím se mu domluvit a myslím, že to začíná chápat. Už se mě totiž ptá: “Já hasiče, Aninke toto, jo?”. Ví, že by neměl a nakonec to stejně udělá, ale asi si myslí, že když se zeptá, je to OK. Aničce je to zatím jedno, ale kdoví na jak dlouho. Problém (pro Kubu) nastává v tom, že Anička si už leckam doleze a lecco si vezme (a strčí do pusy). To se Kubovi nelíbí a tak už se učíme, že se hračky půjčují, že i Kuba si rád půjčuje hračky od kamarádů a že se mu hračky nakonec vrátí až si s nimi Anička (či někdo jiný) přestane hrát. Je to sranda :-).

Život s Aničkou je čím dál tím lepší. Jak už reaguje a je interaktivní – je to super. Je už mnohem víc předvídatelnější, což činí plánování našich dnů mnohem jednodušší. Nemůžu se dočkat až bude jaro, kdy budeme trávit víc času venku (a nebudeme se muset oblékat do stopadesáti vrstev) a Anička bude všechno pozorovat. Taky jsem si pořídila běhací kočárek tak se těším až ho s Áňou vyzkoušíme. Doufám, že se ji tam bude líbit a bude moje běhací parťačka.

I když se říká, že období mezi půl rokem a rokem a půl je nejtěžší, já se na to strašně těším. Vím, že to bude náročné, ale upřímně jsem ráda, že jsme překonali miminkovské období.

 

Tak zase za měsíc (maximálně za dva!)!

Anička ve zkratce:

Váha: 7.580g

Délka: 68cm

Velikost oblečení: 74 těsně, 80 pohodlně, 9-12 měsíců

Velikost plínek: 3, ale myslím, že i klidně 4 – jen jsme nakoupili trojky do zásoby tak je chceme spotřebovat.

Počet zubů: stále 0 (už jsem to přestala kontrolovat)