V pátek 21.3. oslavil Kuba 2 roky!
Vím, že to tu používám hodně často a opravdu to zní jako klišé, ale ten čas fakt letí. Vždyť před dvěma lety to byl takový uzlíček, který pomalu ani nezvedl ruku a teď běhá, lozí po žebříku, odmlouvá, ale také umí dávat ty nejsladší pusinky a je sním neskutečná legrace.
Kuba: 1 den, 2 roky
Kuba za poslední tři měsíce strašně dospěl. Aspoň nám se to tak zdá. Všemu rozumí, ví co po něm chceme (to, že to či ono už odmítne dělat je jiná věc…) a taky má svoji hlavu a často si myslí, že nemusí vždy dělat to co máma s tátou řeknou. Je to prostě beran a když se zasekne, tak s ním nehnem. Ale ono to tak možná nebude tím znamením, ale právě tímto dvouletým obdobím. Naštěstí si myslím, že na tom s tím vzdorem není tak špatně, aspoň co slýchávám za hororové historky známých, kdy jejich prckové leží v supermarketu na podlaze a kopou nohama nebo řvou tak dlouho, než jim rodiče povolí co chtěly. Když Kuba začne vzdorovat, snažím se rychle odvést pozornost na něco jiného, co ho zajímá a na vzdor většinou zapomíná.
Kromě občasného vztekání je to ale strašně milý kluk. Moc hezky se chová k ostatním dětem, neustále je chce brát za ruku nebo je objímat a pusinkovat (a nejenom holčičky…). Ne vždy jsou ostatní děti naladěny na stejnou vlnu, ale to Kubu nezastaví.
Neviděla jsem, že by třeba Kuba bral ostatním dětem na pískovišti hračky z ruky. Jasně, vezme si cizí bagr nebo lopatku, když si s nimi nikdo nehraje, ale takovéto vytrhávání hraček z ruky jsem u něj nezažila. Když naopak jemu někdo vezme z ruky hračku, smutně se na mě podívá a já mám chuť ho obejmout a pusinkovat a říkat mu, že to bude dobrý. Místo toho rychle odvedu pozornost a Kubovi navrhnu, ať si vezme jinou hračku, že ta holčička nebo chlapeček to určitě moc potřebovaly a to většinou zabere. Nechci vychovávat cizí děti, proto se nijak na hřišti neprojevuji (něco jiného jsou děti kamarádů, které se nebojím napomenout, protože vím, že by ti kamarádi zareagovali stejně).
Všímám si, že Kuba je na mě a na manžela hodně vázaný. Neexistuje, že by ho pohlídal někdo cizí, a to ani na chviličku. Babičky toleruje, což je úleva a umožňuje nám to s manželem občas někam vyrazit jen ve dvou, ale když si jdu třeba pověsit bundu do šatny ve cvičení nebo nedej bože na záchod tak začne plakat a volat mami nebo tati. To mi samozřejmě drásá srdce, ale myslím, že je ještě brzy zabývat se nějakým rozborem tohoto chování. Třeba cítí, že brzy přijde do rodiny další člen a chce si ujistit své pozice. Za rok a půl bych ho chtěla dát do školky, ale do té doby se to může ještě stokrát změnit. Jsem si ale jistá, že já to obrečím určitě.
S Kubou máme přes týden docela dost aktivit tak nám čas utíká hodně rychle. Zjišťuji ale, že postupem času Kubu přestávají bavit aktivity, kde se říkají různé říkanky a básničky a zpívají písničky. A když k tomu má ještě motat rukama a dupat nohama tak je konečná. Jen sedí, kouká na ostatní a odmítá cokoli dělat. Jakmile se ale začne skákat na balonech nebo si hrát s padákem, to stojí první v řadě. Není divu, že ve skupině zůstal jako jediný kluk… Za to ve cvičení v sokole je ve svém živlu. Podlézá překážky, chodí po kladině, leze tunelem, přelézá žebříky, skáče na trampolíně a já mám co dělat, abych mu stačila. Do konce školního roku to vydržíme a pak ty aktivity budeme muset přehodnotit (samozřejmě i s ohledem na příchod sestřičky :-)).
Jak jsme se přestěhovali do domečku, trávíme hodně času venku. Zvlášť když bylo tak nádherné počasí. Na zahradě má Kuba skluzavku, houpačky a lanovou zeď, na které se víc a víc zdokonaluje a taky pískoviště, kde tráví asi nejvíc času. Bábovky děláme ještě spolu – sám je neumí – ale jinak rád písek nakládá na náklaďák a různě ho převáží. Když písek vysype mimo pískoviště, donese si smetáček a písek zamete :-).
Určitě se nemůže dočkat na letní teploty až vytáhneme hadici a bude si moct s vodou hrát. Teď mu akorát nalijeme trochu vody do konve a jdeme zalívat stromečky. Je to vodomil a když zrovna nezalívá stromy venku, přelívá si vodu z kelímku do kelímku nebo se dožaduje zalívání kytek doma. Za ten měsíc, co tu bydlíme, jsme museli odepsat už jednu rostlinu. Pravděpodobně byla přelitá…
Kuba je velký pomocník – hlavně v kuchyni. Kdykoli něco vařím nebo peču, stoupne si na stoličku k lince a “pomáhá”. Buď přesypává suché těstoviny z misky do misky nebo právě přelévá vodu. Taky ho nechám míchat třeba mouku, když něco pečeme, ale to už je víc riskantní záležitost a je potřeba na to mít nervy. Pravidelně se stává, že se část obsahu misky vysype a to už pak slyším jen Kubovo “jéééé” a vidím jak na mě kouká tím svým lítostným pohledem. Zlobit se na něj pak samozřejmě ani nejde. Dlouho jsme přemýšleli, co mu dát ke druhým narozeninám a vzhledem k jeho vášni pro vaření jsme se nakonec rozhodli právě pro kuchyňku. Může se to zdát jako holčičí dárek, ale většina nejúspěšnějších šéfkuchařů jsou přece muži a tak třeba jednou dostane michelinskou hvězdu :-). A ještě jedna úsměvná historka: na angličtině posloucháme jednu písničku, která děti vybízí, aby bouchali do bubínků a jiných nástrojů. Lektorka pro tento případ donesla spoustu plechových hrnců a misek a lžičky, kterými se do “bubínků” bouchá. Všechny děti baví dělat co největší rámus a tak bouchají o sto šest. Jen Kuba si hrnec otočí, lžičkou jakože míchá obsah hrnce a pak ochutnává, co uvařil… No, netuším po kom je…
Kromě kuchyně to Kubovi jde i s nářadím. O tom by spíš mohl povyprávět manžel… V novém domě bylo totiž spousta práce a nedodělků a tak každý den jak přišel manžel z práce, šli kluci něco montovat, rozebírat, přibíjet… Kuba se vždy na to hrozně těšil a každé odpoledne volal “tati” a “buch buch” a ukazoval směrem do pracovny, kde se většina jejich činností odehrávala. K vánocům dostal Kuba svoji vrtačku (dětskou), která vypadá stejně jako tátova a tu tahá všude kam chodí. I když se motá a svítí a vrčí, přeci jenom ví, že tátova je lepší…
Kuba pomalu ale jistě rozvazuje a začíná mluvit. Hlavně od Nového roku udělal ohromné pokroky. Přijde mi, že dřív byl líný a nechtěl nic opakovat. Teď se aspoň snaží, ale i tak, pokud mu to ani na potřetí nejde, řekne “ne!” a je konec. Má několik svých výrazů pro určité věci, např. tiš (čaj), dadů (děda) nebo badi (bagr), kterým rozumíme jen my. Kde na ně ale přišel, netuším…
S postupem času a přibýváním nových slovíček, je s Kubou lepší domluva. Dřív sice chápal co po něm chci, ale nevěděl jak na to reagovat. Na jeho “he”, jakožto výrazu pro všechno, jsem začínala být alergická a tak jsem ráda aspoň za tu mini komunikaci co teď mezi sebou vedeme. I když zdá se mi, že slovo “NE” používá až moc často.
Největším úspěchem, který Kuba do svých dvou let zaznamenal, bude bezpochyby chození na nočník. Chtěla jsem počkat až se přestěhujeme, až nebudeme někam neustále přejíždět a až se nám v novém domě trochu ustálí denní režim. Začali jsme tedy v období, kdy Kubovi byly bez měsíce dva roky. V únoru asi není úplně ideální doba, kdy začít s odnaučováním plínek, ale myslím, že Kuba byl víc než připraven. Navíc jsme byli před tím s kamarády na horách, kde se právě jeden stejně starý klučina učil chodit na nočník a tak teorii měl Kuba zmáknutou na jedničku.
První týden byl takový seznamovací. Jak pro mě tak pro Kubu. Sledovala jsem plnost plíny a když byla dlouho suchá, posadila jsem Kubu na nočník a tam seděl tak dlouho, dokud se nevyčůral. U toho jsme si četli, jezdili s autíčky nebo stavěli věž a když se zadařilo, moc jsem ho chválila a vysvětlovala, že když se mu bude chtít čůrat, musí mi říct a vyčůrá se zase do nočníku. Bylo mi to až trapné to opakovat pořád do kola, ale možná to zabralo.
Řekněme si upřímně, učení na nočník je špinavá práce. Zvlášť v prvních týdnech. Ne vždy se to stihne, ne vždy si Kuba řekne a ne vždy ho mám na očích, abych zareagovala. A tak jsme ze začátku neustále prali tepláky, slipy a často i ponožky (a někdy i papučky) a utírali zem. A někdy se zadařil i bobek na podlahu… Naštěstí máme skoro všude plovoucí podlahu nebo dlažbu tak byl úklid (skoro) hračka.
Postupem času si Kuba začal uvědomovat kdy se mu chce na záchod, hlavně když jsme byli doma a neměl moc rozptýlení. To jsem musela okamžitě všeho nechat a valili jsme na nočník (nebo na záchod s dětským prkénkem, na kterém si připadá jako velký kluk). Z ryze praktických důvodů máme jeden nočník v přízemí a druhý v prvním patře.
Když jsme někam šli, dostal samozřejmě plínku, do které se většinou, hlavně ze začátku, vyčůral, ale poslední týden až dva si i s plínkou řekne. Jenže to mu pak nemůžu říct, Kubi, máš plínku, vyčůrej se do ní. A tak na vycházce zalíváme stromečky, hledáme nočník uprostřed hodiny cvičení nebo rychlostí blesku Kubu rozepínám z autosedačky, když čekáme na tatínka před prací. V tyto okamžiky si občas všimnu, že se Kuba do plínky trochu vyčůral, čímž si pak nejspíš uvědomil co dělá a teprve pak to ohlásil. To mu ale vůbec nezazlívám – je teprve v začátcích a proto raději chodíme ven s plínkou – s takovou tou natahovací. Jen když jdeme na krátkou vycházku v okolí domu nebo si hraje na zahradě tak plínku nedáváme. Ještě zdaleka nemáme vyhráno a nejsme u konce, ale bála jsem se, že to bude horší. Teď se ještě zbavit plínek přes noc…
Jak jsme se přestěhovali, spává Kuba ve velké posteli. A když říkám ve velké, myslím tím opravdu velkou (160x200). Zbyla tu po rodičích (vlastně bývala moje) a než ji likvidovat, říkali jsme si, že ji vyzkoušíme dát Kubovi. Pravda, vypadá v ní trochu ztraceně, ale myslím si, že se mu v ní líbí a navíc je strašně praktická. Když jde Kuba spát, lehneme si za ním a čteme pohádky, nebo když se v noci probudí tak si k němu lehneme, aby zase usnul. Dřív jsme si ho brávali k nám do postele, ale s mým rostoucím břichem jsme se tam už pomalu nemohli vejít. Bála jsem se, že Kuba bude v noci chodit za námi, když může jednoduše slézt, ale není tomu tak. Sedne si a volá, dokud někdo z nás za ním nepřijde.
Na dovolené nám po hodně dlouhé době zase usnul v kočárku…
Spaní je docela dobré. Večer chodí spát kolem 8 (usíná kolem půl deváté) a vstává většinou mezi 6-6.30 – někdy dřív někdy později. Už jsem se smířila s tím, že moje dítě do osmi spávat nebude. Odpoledne chodí spát mezi 12.30-13.00 a pokud se sám nevzbudí, chodím ho vzbudit nejpozději o půl třetí. Klidně by spal i tři hodiny, ale to by byl pak boj ho večer uspat. Už jsme si to párkrát zažili, kdy Kuba usínal až třeba o půl jedenácté a tak jsme odpolední spánek museli zkrátit. Také jsme zažívali období, byl to zhruba týden, kdy Kuba odmítal chodit po obědě spát. Prostě ulehl do postýlky, už to vypadalo, že usne a najednou se zvedl, slezl z postele, začal povídat a šel si hrát. To bylo dost o nervy. Nechala jsem ho teda chvilku si hrát a třeba za hodinu jsme to zkusili znovu. Nakonec vždy usnul, ale byl to boj, většinou usínal na mě… Doufejme, že odpolední spánek bude Kuba i nadále dodržovat. Vím, že ho potřebuje a já taky!!
Dvouletý Kuba ve zkratce:
Věk: 24 měsíců (myslím, že 24 měsíců je poslední věkový údaj, kde se toleruje udávat v měsících)
Váha: +- 12,5 kg
Výška: netuším, musíme ho postavit k futrům a začít dělat rysky
Počet zubů: 20! Máme všechny a relativně bezbolestně!
Počet slov: spousta! Většině sice rozumím jen já, ale postupně se k té výslovnosti dopracujeme
Oblíbené jídlo: brambory (kromě kaše a hranolků), těstoviny, rajčatová omáčka, gran moravia, matylda, čokoládová buchta – jakákoli, sušenky, jablka, růžičková kapusta (!!)
Neoblíbené jídlo: vlastně ani nevím, řekla bych, že kaše jakéhokoli druhu (asi nemá moc pěkné vzpomínky na jejich období), ale jinak je to spíš o náladě než o chuti
Oblíbené činnosti: kromě vaření a montování také jízda na motorce (plastové), malování (hlavně autobusy), stříhání nůžkami (ještě tam neumí strčit prstíky, ale stříhal by cokoli), řízení auta (sedne si za volant a dělá jakože řídí – jenže při tom pomačká různá tlačítka a páčky a já po nějaké době zjistím, že vevnitř svítí světýlka nebo sednu do auta a začnou stírat stěrače…), autíčka a ježdění s nimi kdekoli a po čemkoli, pozorování autobusů a vlaků (teď jak jsme se odstěhovali z města je ochuzen o tramvaje a trolejbusy…), koukání na krtečka a prasátko Peppu
Neoblíbené činnosti: čištění zubů (když je čistí mamka nebo taťka), příprava do postele, když je probuzen z odpoledního spánku
