Náš víkend: brigáda, oslava, jablečné muffiny

Po nabitém víkendu jsme uvítali klidnější konec týdne, který zahrnoval nejen to, co je obsaženo v názvu, ale spoustu dalších aktivit.

Ale postupně…

Na začátku minulého týdne jsem si u Kuby ve školce na nástěnce všimla, že se chystá brigáda na zahradě a kdo z rodičů bude chtít, může pomoct sadit ovocné keře, nachystat záhonky na jaro, shrabat listí atd. Manžel byl nadšen a hned mě poprosil, abych ho přihlásila na sobotu dopoledne (další možný termín byl čtvrtek, ale vzhledem k tomu, že pršelo, brigáda se konala jen v sobotu). Dlouho byl přihlášen sám až jsem si říkala, že se ostatní rodiče bojí práce, ale nakonec se ke konci týdne nahlásila skupinka asi 8 tatínků. Kuba se těšil, že bude pomáhat a tak si sbalili hrábě a rýč a vyrazili do školky. S Aničkou jsme tak zůstali v sobotu dopoledne samy doma. Měly jsme důležitý úkol, a to ozdobit dort pro tatínka (manžela), který slavil narozeniny. Rozpouštět s Aničkou v náruči čokoládu a zdobit dort lentilkami bylo dosti náročné, ale nakonec jsme to zvládly. Kolikrát jsem sbírala lentilky ze země tu raději nebudu psát, ale naštěstí Aničku nenapadlo lentilky jíst (mnohem lepší zábava bylo honit je po lince…).

Doma nás to ale dlouho nebavilo a tak jsme se oblíkly a vyrazily jsme zkontrolovat pracanty jak jim to jde.

 

Přišli jsme na školní zahradu a k našemu překvapení byla všechna práce hotova – zasazeno, poryto, shrabáno, zalito. Po několika denních vydatných a nepřetržitých deštích byli oba kluci od bahna až za ušima, ale vypadali spokojeně a i paní ředitelka byla nadšená, že bylo vše brzo hotové. Vydali jsme se tedy zpátky domů na oběd.

Po obědě byl čas na oslavu. Přijeli tcháni, švagr s přítelkyní a moje mamka a najednou byl plný dům. Děti byly nadšené, že si můžou hrát zase s někým jiným než s námi a my s manželem jsme uvítali krátký odpočinek. Manžel není na klasické dorty a razíme zásadu, že ten kdo slaví ať si vybere dort, který mu chutná a který mu udělá radost. A ať je to slavnostní cheesecake nebo buchta na plech je jen na oslavenci. Proto jsme upekli bábovkový dort, tj. těsto jako na bábovku do dortové formy (teď mi došlo, že recept na naši bábovku tu na blogu ještě nemám, tak to budu muset rychle napravit). Navrch jsme dali čokoládovou polevu a lentilky, protože manžel je stále mlád :-).

Bylo kafe, dort, dary, malé občerstvení a spousta povídání a hraní si s dětmi. Kuba má tendenci se při podobných akcích předvádět, ale tentokrát byl skoro úplně hodný :-). Anička všem předváděla své chodecké umy a asi podědila basketbalové geny (ne moje), protože házela do koše jeden balon za druhým. Po každém úspěchu to oslavila svým “hurá”.

V neděli jsme se probudili do krásného mlhavého a pochmurného ráda a tak bylo na čase upéct něco jablečného a skořicového, aby to doma hezky zavonělo. Původně jsem chtěla dělat svůj jablečný chlebíček, ale neměla jsem máslo tak jsem pátrala jinde. Ve svých poznámkách jsem objevila recept na jablečné muffiny, který vypadal velice dobře a všechny ingredience jsem měla doma. S Kubou jsme se tedy dali do pečení.

Jablečné muffiny s rozinkami (původní recept je z Apetitu, ale na internetu ho nemůžu najít)

Ingredience (na 12 menších nebo 10 větších muffinů):

• 250g mouky (dala jsem půl na půl hladkou a celozrnnou)
• 2 lžičky kypřícího prášku bez fosfátů
• 1 vrchovatá lžička skořice
• 100g třtinového cukru (dala jsem kokosový cukr)
• špetka soli
• 2 vejce
• 125ml mléka
• 4 lžíce oleje
• 2 jablka, nastrouhaná (dala jsem tři menší a před strouháním jsem je neloupala)
• 100g rozinek, namočených předem ve vodě (měla jsem jen 64g)

Postup:

Troubu předehřejeme na 180°C a formu na muffiny si vyložíme papírovými košíčky.

V jedné míse smícháme mouku, kypřící prášek, skořici, cukr a sůl.

Ve druhé míse prošleháme vejce s mlékem a olejem a nalijeme k suché směsi. Opatrně promícháme.

Nakonec zlehka přimícháme jablka a rozinky.

Těsto plníme do košíčků a pečeme zhruba 30 minut.

Muffiny jsou výborné: díky jablkům jsou vláčné, díky rozinkám slaďoučké. V neposlední řadě jsou docela zdravé a dětem (hlavně Aničce) moc chutnaly.

Zbytek neděle byl ve znamení domácích prací a prací na zahradě. Prali jsme, uklízeli jsme, zlikvidovali zahrádku atd. Ale taky jsme měli čas na hraní.

Na večer se manžel rozhodl, že vezme děcka a pojedou se podívat na drakiádu, která měla probíhat na Kraví hoře. No a já, místo toho, abych si dala nohy nahoru a nic nedělala, jsem si šla zaběhat (po týdnu neběhání to šlo překvapivě dobře).

Ani nevím kolik jsem uběhla, ale bylo to super – trocha blátíčka, ale to k podzimnímu běhání v lese patří :-). Jak jsem přiběhla, začala jsem připravovat večeři a do toho přijeli děcka s taťkou. Prý nefoukalo…

Otázka: Nějaké zajímavosti z vašeho víkendu?

Náš nabitý víkend

Jak jsem psala již minulý týden, čekal nás hodně nabitý víkend. Předpověď se vyplnila a já bych potřebovala další dva dny na regeneraci. Ale víkend byl úžasný a užili jsme si ho naplno.

V sobotu mě čekal dlouho očekávaný běžecký závod Vokolo príglu. Letos jsem ho běžela po třetí a i když jsem nebyla v top formě, opět si ho moc užívala. Je to ten typ závodu, který, pokud budu moct, budu běhat každý rok. Je v nádherném prostředí, na krásné členité trase. A když vyjde počasí, mám co dělat, abych se jen nekochala zbarveným listím a taky běžela. Pokud jste ještě Vokolo príglu neběželi a máte chuť si zaběhnout skvělý podzimní závod, můžu ho vřele doporučit.

Už dopředu jsem věděla, že nebudu útočit na osobní rekord. Věděla jsem na co mám a nechtěla jsem přepnout svoje síly a v cíli umřít vyčerpáním. Někdo třeba takové povahy je, že valí až se mu dělá černo před očima, ale já běžím vždy s rezervou. Z tréninkových běhů jsem tušila, že bych mohla mít čas kolem hodiny a půl, ale na trať jsem si s sebou nevzala žádný měřič času ani tempa, protože vím, že by mě to zbytečně znervózňovalo. Celou dobu se mi běželo dobře. Byly úseky, kdy to šlo hůř, někdy jsem zase měla víc energie, ale musím říct, že nebyly žádné okamžiky, kdy bych to chtěla vzdát. Kromě úseku na skalách, kde se to štosovalo a občerstvovacích stanic jsem běžela celou cestu (pít z kelímku za běhu jsem se ještě nenaučila) a i když jsem byla ráda, že jsem už doběhla do cíle, nebyla jsem úplně na dně sil. Doběhla jsem v čase 1:30:03, což bylo přesně podle očekávání (ale přece jenom, kdyby to bylo o 4 vteřiny míň, vypadalo by to líp :-) ).

Po závodu jsem si vyzvedla zaslouženou medaili a šla se převlíct. Fronta na pozávodní těstoviny byla neskutečně dlouhá, tak jsem si vyzvedla jen mattonku, vzala si dvě půlky banánu na cestu a vyrazila hledat manžela a děti, kteří mi na trase fandili. Byla docela zima tak jsme se nikde moc nezdržovali a vyrazili domů. Měli jsme hlad a navíc nás (teda spíš mě) čekalo pečení na nedělní Dýňovou slavnost v Otevřené zahradě.

Naštěstí jsem si vybrala relativně jednoduchý a rychlý recept a tak 70 dýňových sušenek bylo hotových raz dva. Pekla jsem dýňové cookies dle tohoto receptu. Navíc jsem měla šikovného pomocníka.

Čerstvě vysprchovaná v závodnickém tričku :-)

Polevou jsem sušenky ozdobila až děti usnuly, naskládala vše do lednice a šla konečně odpočívat :-).

V neděli dopoledne jsme ještě stihli vyvrtat díry na garniž na závěsy, které přijdou nad dveře na balkon, což děti pojaly jako ohromnou zábavu.

Anička vylezla na žebřík úplně sama!

Nakonec se podařilo a my jsme mohli vyrazit k našim i s tácy plnými soutěžních sušenek. Manžel řídil a já jsem balancovala tácy na sobě. Trošku mám podezření, že si vychutnával každou zatáčku a kruhový objezd…

Takto jsme cookies nevezli, takto odpočívaly v autě, když jsme obědvali.

Po obědě u rodičů šel manžel uspat Aničku a já jsem vyrazila s Kubou a s mamkou do Otevřené zahrady nachystat sušenky.

Soutěže se zúčastnilo na 30 soutěžících s obdivuhodnými exempláři a když jsem tam ty nádherně naaranžované dobroty viděla tak trochu jsem se s jakýmkoli úspěchem rozloučila, protože jsem dekoraci totálně zanedbala.

U mamky jsem si na poslední chvíli půjčila malou dýni hokaido, kterou jsem umístila na ty modré tácy se sušenkami a doufala, že účastníci budou hodnotit pusou nikoli očima.

Soutěž letos probíhala tak, že si 50 návštěvníků zahrady koupilo vstupenku, která ho opravňovala ke vstupu do “ochutnávkového sálu” a ke všem vzorkům. A jenom těchto 50 návštěvníků volilo ten dýňový koláč, který mu nejvíc chutnal. Kuba s mamkou tam chvilku se mnou zůstali, hlavně proto, že Kuba měl chuť na sušenky a tak ochutnával. Já jsem jen počítala a počítala, aby mi jich zbylo akorát.

Měla jsem tématické dýňové tričko a dýňové ponožky, které nikdo neviděl…

Ze začátku soutěže sušenky mizely rychle, ale jak plynul čas, ochutnavači byli zjevně předýňovaní a už jich přicházelo čím dál tím míň.

Nemohla jsem opustit svůj stolek dokud jsem nerozdala všechny vzorky, takže mi nezbývalo než čekat a čekat, jestli se nenajde ještě někdo z padesáti vyvolených, kdo neochutnal moje sušenky. Nakonec mi zbylo asi pět sušenek, takže na konec přeci zůstalo pár ochuzených.

Ve čtyři hodiny se uzavřely dveře a my mohly konečně ochutnat vzorky ostatních soutěžících (pokud jim nějaké zbyly a pokud chtěli nabídnout). Pár vzorku jsem si přibalila na svůj tác, sbalila mamčinu dýni a frčela jsem za dětmi a manželem. Vyhlašování výsledků bylo až po páté hodině, ale děti už byly nervózní a dle pokynů nebylo nezbytné se vyhlašování zúčastnit tak jsme jen koukli na Velkou pardubickou, která bývá pravidelně ve stejný den jako Dýňová slavnost a vyrazili domů.

Oproti loňskému roku byla letošní soutěž mnohem klidnější díky omezenému počtu ochutnavačů. Loni to byl velký fofr a chaos a vedro (asi tím, že bylo o 20 stupňů víc). Celá soutěž byla po třiceti minutách u konce, protože už zkrátka nebylo co ochutnávat. Lidé se o vzorky skoro prali. Letos se mi líbilo, že spousta návštěvníků brala ochutnávání velice vážně, dělali si pečlivě poznámky o každém vzorku, protože měli jistotu, že jim ty vzorky nikdo nesní. Na celé ochutnávání  měli dvě hodiny, mohli si přijít kdykoli, něco ochutnat a pak zase odejít a přijít za chvíli. Pro ochutnavače jsem stejně jako loni měla připravený recept, což mnozí uvítali.

No a jak jsem dopadla? Jak jsem už psala, nějaké ambice na umístění jsem neměla. Samozřejmě jsem si myslela, že moje sušenky jsou nejlepší, ale do soutěže jsem šla proto, že je to pro mě výzva, baví mě péct, baví mě vymýšlet recepty tak aby lidem chutnaly a když se někdo u mého stolečku zastavil a řekl mi, že mu moje sušenky strašně chutnaly, měla jsem mnohem větší radost než kdybych vyhrála první cenu. O to víc jsem byla překvapená, když jsem se druhý den ráno z mailu dozvěděla, že jsem se umístila na druhém místě! Vyhrála jsem poukaz na bylinkovou dílnu, což popravdě ještě moc nevím co to je, ale každopádně se už těším. Opravdu jsem byla překvapená a strašně moc mě to potěšilo a namotivovalo do dalšího ročníku! Už mi v hlavě létají nápady co upeču příště, ale bude to těžké. Přeci jenom: loni třetí místo, letos druhé, no a příští rok…? Uvidíme :-)

Náš víkend

Já vím, já vím… už je úterý a já až teď píši o víkendu… No, ale lepší pozdě než vůbec, no ne?

Tento víkend byl relativně klidný. I když manžel možná bude mluvit jinak…

V sobotu jsem totiž měla na starosti děti, protože manžel jel pomáhat kamarádovi kopat kanalizaci (teda jen přípojku do domu…). Těšila ho představa, že k obědu bude guláš, ale i tak se akce plánovala už dlouho a s partou kamarádů jde práce líp, že? A kdo ví, kdy my budeme potřebovat něco vykopat…

No a tak jsem s dětma zůstala sama. Dopoledne jsme vyrazili do lesa hledat stopy a žaludy a klacíky, protože jít na vycházku jen tak je nuda a tak jsme si domů přinesli plné kapsy.

A taky jsme hledali poklad! Tentokrát jsem jako poklad vzala tyto mini sušenky, které jsem už před nějakou dobou koupila v DMku. Dali jsme si je po obědě jako dezert a byly moc dobré!

Anička během cesty usnula, což mě překvapilo, protože Kuba celou cestu nezavřel pusu a pořád něco povídal, ale i přes to byl asi spánek silnější. Doma jsem ji zaparkovala na zahradě jako vždycky, když venku usne a jen co jsem vešla domů, už se ozvala! Normálně, když takto usne tak doma (na zahradě) klidně spí ještě dvě hodiny, ale dneska půlhodinka očividně stačila… Naštěstí měla dobrou náladu tak jsme se pustili do přípravy oběda všichni společně. No, asi bych si na něco složitého netroufla, ale oškrábat pár brambor a dát lososa do trouby jsem s dětma sedícími na lince zvládla.

Po obědě jsme si chvilku hráli doma (děcka jsou trochu nachlazení a ani se jim ven nechtělo… navíc Anička se pořád válí po zemi, což asi není úplně ideální) a jak Anička začala být protivná, byl to pokyn, aby dostala mléko a šla znovu spát. Tentokrát si dala na ucho a spala dvě hodinky. My s Kubou jsme si (konečně) udělali polední klid. Pustila jsem mu pohádku a sama jsem si sedla s kafičkem a časopisem.

Dlouho mi to ale nevydrželo neb jsem chtěla něco upéct na snídani. V lednici jsme měli prošlé mléko tak jsem se rozhodla ho zužitkovat v palačinkách. Kuba byl nadšen a hned mi šel pomáhat. Těsto jsem udělala z dvojité dávky a i tak během těch dvou dnů zmizely. Použila jsem domácí vajíčka a palačinky měly takovou krásně žlutou barvu.

Mezitím přijel manžel, trochu zničen, ale spokojen a i Anička se probudila, vyspaná a dobře naladěná. Oba museli palačinky hned vyzkoušet.

Co s načatým odpolednem? Sbalili jsme děti do auta a vyrazili pouštět draka. Ne že by u nás nebylo kde, ale v Brně na Palackého vrchu se konala taková dračí akce tak jsme se jeli podívat. Fučelo tam pěkně a draků bylo na obloze nespočet.

Kuba byl nadšen a hned chtěl taky pouštět tak manžel složil našeho rozloženého draka a dali se do práce. Chvíli jim trvalo, než našli ten správný grif, ale nakonec jim drak krásně vlál. Občas to vypadalo, že to Kubu nudí, ale poctivě držel šňůru a ke konci už věděl co má dělat, když drak ztratil vítr. No a když bylo nejhůř a drak spadl, byl to manžel, kdo k drakovi přiběhl a za běhu ho vyhodil zpět do větru. Viděla jsem, že manžel po celém dni kopání trpí, ale i přes zjevnou bolest vypadal spokojeně. My s Aničkou jsme vše pozorovaly a chodily sem a tam. Anička začíná chodit a tak chce chodit pořád. A my musíme samozřejmě chodit za ní. Jinak Aničce se draci moc líbili a pořád na ně ukazovala prstem. Mám takový pocit, že jsme nebyli letos draka pouštět naposledy.

Po příjezdu domů proběhl standardní večerní rituál. Večeře, večerníček, umýt a spát.

My s manželem jsme si k večeři objednali pizzu (už dlouho jsem na ni měla hroznou chuť a chuť byla uspokojena) a s pivem jsme si ji vychutnali u televize. Romantický večer, já vím… :-).

V neděli (stejně jako v sobotu) jsme si přispali – do 7!! Jediné co jsme měli v plánu byla oslava narozenin přítelkyně mého švagra a protože byla až odpoledne a abych měla lepší pocit při jezení dortu, šla jsem si dopoledne zaběhat. Opět jsem zajela do Brna a běhala tam a opět se mi to moc líbilo. Uběhla jsem 12km a až na ty poslední dva kilometry, kdy jsem myslela, že umřu, se mi běželo skvěle. Příští týden běžím Vokolo príglu (o závodě před dvěma lety více zde) a i když jsem při registraci v květnu tajně doufala, že bych mohla zaběhnout osobák (nejlepší čas zatím mám 1:23), už teď vím, že cokoli pod hodinu a půl bude dobrý. Jen doufám, že bude dobré počasí, nebude pršet ani moc foukat. Trať je nádherná tak se těším, že si to užiju.

Po příjezdu domů jsem si dala sprchu, Anička šla spát a připravili jsme oběd: rajská polévka a zbytek pizzy ze soboty. Poté vytoužený odpočinek :-).

Anička sice ještě spala, ale báli jsme se, že na nás nezbyde žádný dort, tak jsme ji naložili do auta a vyrazili na oslavu. Oslava byla malá a milá, dort byl vynikající, občerstvení taky, jen naše děti byly jak utržení z řetězu. Zvlášť Kuba. Anička se zase bavila tím, že po jednom nosila plyšáky z jednoho pokoje do druhého a pak zase zpátky. Naštěstí tam bylo dost lidí, kteří byli z našich dětí nadšení a tak jsme si oslavu s manželem docela dost užili (a možná proto nemám z oslavy ani jednu fotku…).

A protože švagr bydlí v našem starém bytě, zašli jsme po oslavě omrknout náš starý dobrý park, kde jsme s Kubou trávili snad každé odpoledne. Děcka se vyřádily, vyběhaly a my aspoň trochu vytrávili ty všechny dobroty.

Opět podařený víkend. Řekla bych tak trochu klid před bouří, protože příští víkend bude nabitý! V sobotu běžím Vokolo príglu a v neděli se opět účastním soutěže o nejlepší dýňový koláč v rámci Dýňové slavnosti v Otevřené zahradě (o minulém ročníku si můžete přečíst zde). A k tomu všemu se ještě běží Velká pardubická…! To bude fofr!

Otázka: Kdo z vás mě přijde podpořit do Otevřené zahrady? Dám vám ochutnat dýňový cookie :-)!

Jablečné lívance

Už dlouho jsem se chystala udělat tyto jablečné lívance. Recept jsem si kdysi vytrhla z jednoho časopisu a kdykoli jsem listovala svým sešitem receptů, pokaždé jsem se u něj zastavila a toužila se do lívanců zakousnout. Nikdy zatím nebyla ta pravá chvíle až teď. Měla jsem dostatek jablek a všechny ingredience tak jsem se jednoho dne během odpoledního spánku do receptu pustila. Anička lívance miluje a tak jsem ji zároveň chtěla udělat radost k odpolední svačině.

Lívance jsou neskutečně jemné a hebké a během opékání se úplně nafoukly. Jsou opravdu výborné a pokud máte přebytek jablek tak pár z nich tu rozhodně zužitkujete. A zároveň se naladíte na podzim, protože jablka a skořice prostě k podzimu neodmyslitelně patří!

V původním receptu se do těsta přidávají i brusinky, ty jsem ale vynechala. Příště bych zkusila přidat i vlašské ořechy, ale kvůli Aničce jsem je tam také nedávala. Co mě překvapilo, že v původním receptu nebylo žádné sladidlo. Předpokládá ale, že se lívance budou podávat se skořicovým máslem (máslo+skořice+cukr), které lívance osladí. Já jsem se rozhodla skořici i sladidlo (javorový sirup) přidat rovnou do těsta. Původní recept jsem si teda trochu upravila a i tak vyšly nad moje očekávání!

Jablečné lívance (inspirace: Apetit, prosinec 2014 – na internetu jsem bohužel recept nenašla)

Ingredience (na zhruba 10 větších lívanců):

• 300g hladké mouky
• 1/2 lžičky prášku do pečiva
• 1 lžička jedlé sody
• špetka soli
• 1 – 2 lžičky skořice (v původním receptu skořice není)
• 2 vejce
• 285ml podmáslí/kefíru
• 4 lžíce mléka
• 50g másla, rozpuštěného (v původním receptu je 85g)
• 2 lžíce javorového sirupu (v původním receptu není žádné sladidlo)
• 3 menší jablka, nastrouhaná (já nechala slupku, ale můžete ji oloupat)

Postup:

V jedné míse smícháme mouku, prášek do pečiva, sodu, sůl a skořici.

Ve středu udělám důlek a do něj rozklepneme vejce, vlijeme podmáslí, mléko, máslo a javorový sirup. Vše promícháme a nakonec vmícháme nastrouhaná jablka.

Rozpálíme si nepřilnavou pánev a těsto na ni vlijeme malou naběračkou. Opékáme na středním plameni zhruba 2-3 minuty, poté obrátíme a doděláme na druhé straně. Takto pokračujeme dokud nespotřebujeme všechno těsto.

Já jsem dělala lívance na sucho bez oleje. Pokud chcete, přilijte do pánve olej a opékejte lívance na oleji.

 

Lívance podávejte přelité trochou javorového sirupu, nebo jako já, s pořádným kopcem řeckého jogurtu (přelitého javorovým sirupem :-)).

Anička je má ráda na sucho :-).

A takto to vypadalo po focení:

 

Otázka: Tak co vy? Jste už naladěni na podzimní pečení?