Pikantní africká buráková polévka

 Mám pro Vás další recept, tentokrát na skvělou polévku. Není to polévka Vánoční, ale rozhodně bodne při zimních mrazivých večerech. Už podle názvu příspěvku je Vám asi jasné, že se nejedná o typickou českou polévku, ale ujišťuji Vás, že pokud ve Vás dříme alespoň kousek dobrodruha bude Vám tato polévka moc chutnat. I manželovi chutnala, a to jistě znáte jeho postoj k novým a neznámým věcem. Proto když ochutnal ještě z kastrolu a prohlásil, že je to moc dobrý, radši jsem mu neříkala co všechno v polévce je. To by byla konečná. Manžel polévku přirovnal k "br. guláši" a já ho v tom nechala. Ostatně nebyl zas až tak daleko od pravdy...

Pikantní africká buráková polévka (Spicy African Peanut Soup převzato od Mama Pea):

Co budeme potřebovat k úspěchu:

• 1/2 šálku červené čočky
• jedna sladká brambora
• cca 500 ml zeleninového vývaru
• 1 plechovka krájených rajčat
• 1 plechovka kokosového mléka
• 1 plechovka cizrny
• 2 lžíce burákového másla
• 1,5 lžičky koření garam masala
• 1 lžička kari
• 1 lžička římského kmínu
• 1/2 lžičky zázvoru 
• špetka skořice
• 1 lžička cukru na dochucení
• sůl, pepř podle chuti

Hlavní hvězdy show - sladká brambora neboli batát a červená čočka:

Původní recept je dělán pro tzv. slowcooker neboli crockpot, tedy takový pomalý hrnec, do kterého se nasypou všechny ingredience, hrnec se zapne do zásuvky a vše se vaří zhruba 6 hodin. Vzhledem k tomu, že takový hrnec nemám (i když by se velice hodil... třeba od ježíška, co?...) tak jsem musela improvizovat. 

Nejprve jsem tedy dala vařit sladkou bramboru nakrájenou na kostičky do vývaru. Po chvíli jsem přidala červenou čočku a koření.

Poté neslitou plechovku rajčat, přičemž v tuto chvíli jsem začala litovat výběru velikosti kastrolu... Kastrol se pomalu plnil a přitom většinu přísad jsem stále měla na lince.

Dalším v pořadí bylo kokosové mléko, tedy jedna z ingrediencí, se kterou jsem doposud neměla žádné zkušenosti, a to ani z žádné restaurace (teda nevím o tom...). Trochu jsem se obávala toho, aby nebyl kokos v polévce moc výrazný a proto jsem zakoupila jen poloviční velikost plechovky. Ale byla jsem velice mile překvapena, jelikož chuť kokosu byla jemňoučká, ne moc výrazná, přesto rozpoznatelná. Byla to delikatesa a měla jsem chuť plechovku vypít, jenže to by nezbylo do polévky... Příště už stopro koupím plechovku klasickou. 

V tuto chvíli jsem nechala polévku chvíli vařit, aby se promíchaly chutě.

A po chvíli přišla řada na burákové máslo. To můžu kdykoli a s čímkoli, proto mě velice zajímalo jakou roli bude hrát v polévce - přece jenom je to "buráková polévka" a tak by mělo být v polévce přinejmenším rozpoznatelné. A také že bylo. Nepřebíjelo ostatní přísady, ale na první ochutnání bylo jasné, že tam je :-).

Nakonec přišla do polévky cizrna, kterou jsem slila a několikrát propláchla pod tekoucí vodou, aby se zbavila přebytečné soli. V této chvíli byla polévka v podstatě hotová a nechala jsem ji jen tak zlehka probublávat, aby se cizrna prohřála a nasála chuť polévky. 

Polévka je docela hustá a proto připomíná ten brguláš (navíc je tam brambora - sice sladká, ale je...). Avšak do brguláše má teda dost daleko. Polévka je každopádně zajímavá, ale v dobrém smyslu. Zajímavou jí dělá hlavně použité koření, které, pravda, není pro českou kuchyň typické, ale velice dobře ladí s ostatními přísadami polévky. Koření garam masala a kari znám především v kombinaci s cizrnou a červenou čočkou, což jsou i hlavní přísady této polévky. Jen zázvoru bych příště trochu ubrala, neboť nejsem jeho velký fanoušek. Do původního receptu patří čerstvý zázvor, ale s tím zkušenosti nemám. Snad příště...

Vzhledem k tomu, že polévka obsahuje cizrnu, čočku a burákové máslo, tedy spoustu bílkovin, dost zasytí. Navíc se skvěle ohřívá, takže když se vrátíte z dlouhé zimní procházky nebo v mém případě z 12ti km běhu ve sněhu, 

 stačí dát na dvě minutky do mikrovlnky a máte večeři.

 Doporučuji polévku ozdobit čerstvými neslanými buráky nebo kopečkem zakysané smetany (popř. jogurtu).

Dobrou chuť!!

Napečeno!

Péct vánoční cukroví jsem se rozhodla už minulý víkend. 

Nachystala jsem si recepty

Narazila jsem na tento poklad. Není úžasný? Je to recept na perníčky od mojí mamky, která si našla jiný a tento mi věnovala. Je to rodinné zlato!

Každopádně... Připravila jsem si přísady a začala. Jenže nešlo to podle představ...

Nejdřív se po.... mixér. Začalo v něm divně vrčet, manžel to přirovnal jako by se strouhal plast. A najednou přestal fungovat úplně.

A pak...

Ušetřím Vás detailů, stačilo, že manžel málem omdlel, když mě ošetřoval. Ale zvládl to nádherně, viďte!

Prostě, když se nedaří tak se prostě nedaří. Tak jsem sbalila opět svoje recepty, manžel uklidil kuchyň (měla jsem přece zranění...) a vyrazili jsme radši do Olympie nakupovat dárky. Tam jsme byli poněkud úspěšnější a hlavně to míň bolelo... :-).

Nicméně, napečeno nebylo. V lednici se mi chladilo jen jedno těsto, které jsem stihla před výbuchem mixéru zpracovat. Naštěstí jsme dostali od tchýně perníčky, takže i kdybych už nic nestihla, Vánoce byly zachráněny! 

Jenže...

Přišel nový víkend (veškeré snahy připravit si těsta v týdnu po práci selhaly...) a ve mě stále hlodalo, že nemám ani jeden druh cukroví. Vím, že by Vánoce nastaly i tak a že stejně dostaneme cukroví od maminek a 25. prosince už mi poleze ušima, ale mrzelo by mě to. A jelikož mě v neděli ráno popadla chuť péct, musela jsem toho využít. Tak jsem si uvařila kafíčko a pustila se do práce. 

Příprava je důležitá

Jelo to jak na běžícím pásu

Manžel pomáhal taky: hnětl, válel, vykrajoval... až jsem nestačila skládat na plech

I přes to, že se ne vždy zadařilo...

Byl to docela úspěch. No posuďte sami.

A co jsme to vlastně všechno upekli?

Čokoládové hrudky s javorovým sirupem

Pistáciovo-brusinkové biscotti

Parmazánoví krokodýli (slané)

jogurtové hvězdy a jiné tvary (před upečením)

Skořicové placky

Po všem tom pečení pěkně vyhládlo a tak se manžel nabídl, že připraví oběd :-). 

Nakonec jsem strašně ráda, že jsem se rozhodla péct, i když jen těch pár druhů. Klasické cukroví pečou maminky, takže já se spíš pouštím do experimentů. Uvidíme jak bude chutnat letos.

Už máte napečeno? Pečete klasiku nebo spíš experimenty? 

Jaký je Váš nejoblíbenější druh cukroví? 

Vánoční klobáska, svatební víno a brusinky

Před pár dny jsme si dali s manželem sraz po práci a prošli si vánoční trhy na Svoboďáku. Trhem se linuly vůně mísící grilované klobásky z jedné strany a trdelníky z druhé strany. Občas přivál i bramborák či langoš. 

Ve snaze najít něco k večeři, hlavně tak aby mě nechytil žlučník (viz bramborák či langoš), jsme narazili na stánek, kde prodávali různé klobásy, sýry a suché šunky. Normálně bych ten stánek přešla bez povšimnutí, ale manžel se k němu přilepil a bez klobásek se nehnul. Šikovný pán nám nabízel různé klobásky od koňské, ovčí až po kozí, ale zůstali jsme u klasické vepřové čabajky. 

Klobásku jsme vybrali a zaplatili, ale jen jsme udělali pár kroků, zaujali nás u toho stejného stánku obrovská kola sýrů. Teď jsem se zase vyžívala já a při pohledu na jeden obzvlášť vyzrálý sýr se mi večeře promítla před očima. 

Zapomněla jsme Vám říct, že to byl sýr kozí. Uvědomuji si, že jsem teď asi přišla o pár čtenářů... Pán mi dal ochutnat a bylo jasno. Chtěli jsme tak 15 dkg, ale jak byl sýr vyzrálý tak se až drolil a ukrojit moc nešel. A tak nám pán nasypal hrudky sýru do pytlíčku, což celkem dělalo asi 30 deka  :-). 

Sýr byl vynikající. Úplně se rozplýval na jazyku, byl jemný, nasládlý, lehce pikantní a přímo dělaný na sýrové prkénko. S vínem tvořily ideální pár.

Součástí sýrového prkénka byl tedy sýr kozí, pár koleček čabajky, Old Amsterdam (vyzrálá gouda), vlašské ořechy a ciabatta.

Všechno bylo jak jinak než výborné. Manžel si dal půl čabajky na teplo s chlebem a hořčicí, což mi přišlo  dost barbarské! Ale byl spokojen a když je manžel spokojen tak jsem spokojená i já :-). 

Zvlášť když jsme si otevřeli speciální víno

Speciální je proto, že je to naše svatební. Po svatbě jsme si pro sebe objednali 6 krabic (po šesti), protože je to opravdu jedno z nejlepších vín, které jsem kdy pila. Pomalu ale jistě se jich postupně "zbavujeme".

Víno nám v průběhu večera nějak zachutnalo... A tak už jich zbývá jen 5 (lahví nikoli krabic :-( ).

Všechno bylo vynikající a přes to mi pořád něco chybělo. Bylo to takový suchý, a to i když jsem vše řádně zapíjela vínem :-). A co se kromě vína hodí ke zralým sýrům? Přece brusinky!!! Tyto jsou speciální z Ikey a hodí se nejen k sýrům, ale také třeba ke svíčkové...

Dokonalost!

A co se týče našich úlovků z vánočních trhů... Klobáska nám visí ve špajzu a čeká na další příležitost. Kozí sýr máme stále v pytlíčku v lednici, avšak zásoby se tenčí. Kdykoli totiž jdeme kolem, kousíček si uloupneme cucáme místo bonbónu. 

A jaké jsou Vaše úlovky z vánočních trhů? Nějaké nové objevy?

Máslová tykev - konečně!

Já jsem Vás varovala, že tu na podzim uvidíte spoustu dýní a už je tu zase. Ke svému úžasu jsem po mnoha hledání našla tohoto krasavce (nebo spíše krásku):

Představuji Vám máslovou tykev neboli butternut. Po malém průzkumu jsem se dozvěděla, že je to odrůda tykve muškátové, ale to mi stejně nic neřeklo. Slyšela jsem na ní pět samé chvály a jelikož dýně můžu, musela jsem ji taky vyzkoušet. Ale nikde nebyla k sehnání. Na Zelňáku nabízeli jen hokaido a v různých specializovaných zeleninách neměli ani tu. A když už jsem vzdala veškeré naděje a přestala hledat tak se najednou objevila sama. V Globusu! 

Byla to moje první zkušenost s máslovou tykví a tak jsem moc nevěděla jak na ni. Tak jsem ji rozkrojila horizontálně. 

Jediné co jsem o máslové dýni věděla bylo, že se musí oloupat

 Každá dýně/tykev má uvnitř semínka a tak jsem po nich začala pátrat. Rozkrojila jsem spodní polovinu, tentokrát vertikálně a ejhle!

Moc jsem se s nimi nepárala, vzala lžíci a semínka jsem vydlabala.

Od teď už to šlo hladce. Dýni jsem nakrájela na kostičky, strčila na plech, pokapala olivovým olejem a dala péct na 25 minut. 

Mezitím co se tykev pekla jsem si připravila druhou část večeře. Moc jsem nevěděla co si k dýni dát. A tak jsem kombinovala vše na co jsem měla zrovna chuť. 

Nejprve jsem dala vařit špaldu. Špalda je duh pšenice, kterou pěstovali už před 8000 lety v Egyptě. Později ustoupila šlechtěné pšenici, která vykazovala vyšší výnosnost. Oproti klasické, tedy vyšlechtěné pšenici je špalda zdravější neboť obsahuje větší podíl minerálních látek (hořčík, vápník, draslík, fosfor, zinek) vitaminů (především skupiny B) a bílkovin (17 %). Použití má v podstatě stejné jako rýže jako příloha nebo se z ní dá udělat třeba špaldoto, což je v podstatě rizoto, ale ze špaldy. Mnozí špaldu pravděpodobně znají v podobě mouky, která má jemnou oříškovou chuť. Špalda se vaří ve dvojnásobném množství vody zhruba 20 minut. 

To jsem se to nějak rozepsala... Zpět k večeři.

Kromě dýně jsem si v Globusu také koupila mangold, který mi v zimě nahrazuje čerstvý špenát. Společně s mangoldem jsem nakrájela mrkev. Možná zvláštní kombinace, ale chutím neporučíš... 

Když je potřeba nakrájet mrkev na tenké plátky, použiju škrabku. Je to skvělá pomůcka, která ušetří spoustu času a nervů, protože podle mě prostě mrkev nejde nakrájet na tenké, stejně tlusté plátky nožem. Prostě nejde.

Zeleninu jsem orestovala na lžičce olivového oleje do měkka, zhruba 5 minut.

K zelenině jsem přidala půl plechovky cizrny, propláchnuté vodou. 

K zelenině jsem přidala uvařenou špaldu s trochou vody, ve které se vařila. Vše jsem ochutila římským kmínem a čtvrt kostkou zeleninového bujonu (ti více všímaví si jistě všimli, že bujon je již prošlý... ještě mi zbyla jedna kostka...). 

V tuto chvíli se voda už téměř vypařila, dýně byla měkká a mohlo se servírovat!

U tohoto jídla se nedá říct, co je hlavní a co příloha. Stejně jsem si vše po focení smíchala a jedla lžící :-).

Dýně  byla úžasná, snad ještě lepší než hokaido, strašně jemná, vláčná a sladká. Už se nedivím, že je to právě pro svoji chuť jedna z nejoblíbenějších dýní. 

Celkově bylo jídlo hit, ale to mi bylo jasné už při vaření když jsem neustále chodila a uzobávala z rendlíku. Když přišel manžel domů, pozastavoval se nad tou vůní co se linula bytem, jenže když zjistil, že k večeři je dýně se špaldou, rozhodl se stejně pro chleba se salámem... 

Kdyby jen věděl... 

A tak mi zbyla krásná porcička na druhý den do práce. A jak to tak bývá, do druhého dne se chutě uležely a jídlo bylo snad ještě lepší :-). 

Mořská nebo sladkovodní?

Tak jsme si v Globusu koupili siveny. Byli akční tak proč je nevyzkoušet. Jo, pro ty co neví, siven je ryba :-). Navíc ryby jsou zdravé, plné bílkovin, polynenasycených mastných kyselin a tak jsme opustili vyzkoušenou cestu pstruhů a lososů a vydali jsme se cestou neznámou. Vlastně ona to nebyla tak úplně cesta neznámá, neboť jak jsme vyčetli z googlu, "siven je ryba lososovitá, velmi podobná pstruhu..."

Při přípravě jsem fotila o sto šest, udělala jsem nádherný fotky (včetně děsivých záběrů sivenních zubů), ale nějak se stalo, fakt nevím jak, že jsou fuč. A tak mi jich zbylo jen pár a navíc trochu mázlých... Snad si uděláte představu sami...

Siveny jsem připravovala trochu netradičně než klasicky pstruha na másle s kmínem, a to na zelenině. Plech jsem vytřela trochou oleje, rozprostřela plátky rajčat a cukety a na ně položila rybičky. Ty jsem jen osolila (zvenku i zevnitř) a pokladla plátečky másla. Troubu jsem předehřála na 180°C a siveny jsem pekla zhruba 20-25 minut.

Mezitím jsem připravila přílohu. Dlouho jsem váhala, co by se nejlépe k sivenům hodilo. Bylo jasné, že brambory, ale na jaký způsob? Vařené? Moc obyčejné... Pečené? V troubě se už pekli siveni a nebylo místo... Kaše!! To bylo ono! Kaši jsem neměla tak dva roky a po tomto večeru vůbec nevím proč ji nedělám častěji. 

Skvěle rybu doplnila a hodila se i k pečené zelenině. Máslová šťáva z ryby se šťávou se zeleniny se smíchaly a výborně ochutily kaši. Boule jsem měla až za ušima. I manžel mě chválil, což vždycky ráda slyším. Jen mu pořád vrtalo hlavou, jestli jíme sladkovodní nebo mořskou rybu.

Toť otázka. Pokud je siven ryba lososovitá tak losos přece žije jak v řekách tak migruje do moře. Tuto myšlenku potvrzuje atlas ryb. Těžko ale říct, odkud náš siven pochází. To jsme se paní za pultem zapomněli zeptat. Původně totiž siven pochází z východu Severní Ameriky, což nemá do moře (oceánu) daleko. Siveni byli však vysazeni i v Evropě a tedy i u nás. Česká republika není zrovna přímořský stát a tak je otázkou, zda naši dva siveni stihli za svůj život navštívit mořské vody.

Dočetla jsem se, že siveni žijí 15 let, což mi přijde dost dlouho na to, aby to teoreticky k tomu moři a zpět za svůj život zvládli. Jak ale byli naší siveni staří nevíme.

Dost bylo úvah. Podstatné je, že siven žije v řekách a migruje do moře. Mám pocit, že na otázku, zda byli naši siveni v moři by paní z Globusu stejně neznala odpověď. Tak jsme si nalili čistého vína a v tu ránu nám bylo všechno jedno. 

Siven byl chuťově velmi podobný pstruhu (to ostatně tvrdil i Google), ale nepatrnou odlišnost jsem zaznamenala (manžel ne). I páteř a kosti měl stejné. Takže kdo neustále obměňuje pstruha a lososa a lososa a pstruha jako my a přitom mu vyhovuje chuť těchto ryb, měl by zkusit siveny.

Dobrou chuť!