Náš nabitý víkend

Jak jsem psala již minulý týden, čekal nás hodně nabitý víkend. Předpověď se vyplnila a já bych potřebovala další dva dny na regeneraci. Ale víkend byl úžasný a užili jsme si ho naplno.

V sobotu mě čekal dlouho očekávaný běžecký závod Vokolo príglu. Letos jsem ho běžela po třetí a i když jsem nebyla v top formě, opět si ho moc užívala. Je to ten typ závodu, který, pokud budu moct, budu běhat každý rok. Je v nádherném prostředí, na krásné členité trase. A když vyjde počasí, mám co dělat, abych se jen nekochala zbarveným listím a taky běžela. Pokud jste ještě Vokolo príglu neběželi a máte chuť si zaběhnout skvělý podzimní závod, můžu ho vřele doporučit.

Už dopředu jsem věděla, že nebudu útočit na osobní rekord. Věděla jsem na co mám a nechtěla jsem přepnout svoje síly a v cíli umřít vyčerpáním. Někdo třeba takové povahy je, že valí až se mu dělá černo před očima, ale já běžím vždy s rezervou. Z tréninkových běhů jsem tušila, že bych mohla mít čas kolem hodiny a půl, ale na trať jsem si s sebou nevzala žádný měřič času ani tempa, protože vím, že by mě to zbytečně znervózňovalo. Celou dobu se mi běželo dobře. Byly úseky, kdy to šlo hůř, někdy jsem zase měla víc energie, ale musím říct, že nebyly žádné okamžiky, kdy bych to chtěla vzdát. Kromě úseku na skalách, kde se to štosovalo a občerstvovacích stanic jsem běžela celou cestu (pít z kelímku za běhu jsem se ještě nenaučila) a i když jsem byla ráda, že jsem už doběhla do cíle, nebyla jsem úplně na dně sil. Doběhla jsem v čase 1:30:03, což bylo přesně podle očekávání (ale přece jenom, kdyby to bylo o 4 vteřiny míň, vypadalo by to líp :-) ).

Po závodu jsem si vyzvedla zaslouženou medaili a šla se převlíct. Fronta na pozávodní těstoviny byla neskutečně dlouhá, tak jsem si vyzvedla jen mattonku, vzala si dvě půlky banánu na cestu a vyrazila hledat manžela a děti, kteří mi na trase fandili. Byla docela zima tak jsme se nikde moc nezdržovali a vyrazili domů. Měli jsme hlad a navíc nás (teda spíš mě) čekalo pečení na nedělní Dýňovou slavnost v Otevřené zahradě.

Naštěstí jsem si vybrala relativně jednoduchý a rychlý recept a tak 70 dýňových sušenek bylo hotových raz dva. Pekla jsem dýňové cookies dle tohoto receptu. Navíc jsem měla šikovného pomocníka.

Čerstvě vysprchovaná v závodnickém tričku :-)

Polevou jsem sušenky ozdobila až děti usnuly, naskládala vše do lednice a šla konečně odpočívat :-).

V neděli dopoledne jsme ještě stihli vyvrtat díry na garniž na závěsy, které přijdou nad dveře na balkon, což děti pojaly jako ohromnou zábavu.

Anička vylezla na žebřík úplně sama!

Nakonec se podařilo a my jsme mohli vyrazit k našim i s tácy plnými soutěžních sušenek. Manžel řídil a já jsem balancovala tácy na sobě. Trošku mám podezření, že si vychutnával každou zatáčku a kruhový objezd…

Takto jsme cookies nevezli, takto odpočívaly v autě, když jsme obědvali.

Po obědě u rodičů šel manžel uspat Aničku a já jsem vyrazila s Kubou a s mamkou do Otevřené zahrady nachystat sušenky.

Soutěže se zúčastnilo na 30 soutěžících s obdivuhodnými exempláři a když jsem tam ty nádherně naaranžované dobroty viděla tak trochu jsem se s jakýmkoli úspěchem rozloučila, protože jsem dekoraci totálně zanedbala.

U mamky jsem si na poslední chvíli půjčila malou dýni hokaido, kterou jsem umístila na ty modré tácy se sušenkami a doufala, že účastníci budou hodnotit pusou nikoli očima.

Soutěž letos probíhala tak, že si 50 návštěvníků zahrady koupilo vstupenku, která ho opravňovala ke vstupu do “ochutnávkového sálu” a ke všem vzorkům. A jenom těchto 50 návštěvníků volilo ten dýňový koláč, který mu nejvíc chutnal. Kuba s mamkou tam chvilku se mnou zůstali, hlavně proto, že Kuba měl chuť na sušenky a tak ochutnával. Já jsem jen počítala a počítala, aby mi jich zbylo akorát.

Měla jsem tématické dýňové tričko a dýňové ponožky, které nikdo neviděl…

Ze začátku soutěže sušenky mizely rychle, ale jak plynul čas, ochutnavači byli zjevně předýňovaní a už jich přicházelo čím dál tím míň.

Nemohla jsem opustit svůj stolek dokud jsem nerozdala všechny vzorky, takže mi nezbývalo než čekat a čekat, jestli se nenajde ještě někdo z padesáti vyvolených, kdo neochutnal moje sušenky. Nakonec mi zbylo asi pět sušenek, takže na konec přeci zůstalo pár ochuzených.

Ve čtyři hodiny se uzavřely dveře a my mohly konečně ochutnat vzorky ostatních soutěžících (pokud jim nějaké zbyly a pokud chtěli nabídnout). Pár vzorku jsem si přibalila na svůj tác, sbalila mamčinu dýni a frčela jsem za dětmi a manželem. Vyhlašování výsledků bylo až po páté hodině, ale děti už byly nervózní a dle pokynů nebylo nezbytné se vyhlašování zúčastnit tak jsme jen koukli na Velkou pardubickou, která bývá pravidelně ve stejný den jako Dýňová slavnost a vyrazili domů.

Oproti loňskému roku byla letošní soutěž mnohem klidnější díky omezenému počtu ochutnavačů. Loni to byl velký fofr a chaos a vedro (asi tím, že bylo o 20 stupňů víc). Celá soutěž byla po třiceti minutách u konce, protože už zkrátka nebylo co ochutnávat. Lidé se o vzorky skoro prali. Letos se mi líbilo, že spousta návštěvníků brala ochutnávání velice vážně, dělali si pečlivě poznámky o každém vzorku, protože měli jistotu, že jim ty vzorky nikdo nesní. Na celé ochutnávání  měli dvě hodiny, mohli si přijít kdykoli, něco ochutnat a pak zase odejít a přijít za chvíli. Pro ochutnavače jsem stejně jako loni měla připravený recept, což mnozí uvítali.

No a jak jsem dopadla? Jak jsem už psala, nějaké ambice na umístění jsem neměla. Samozřejmě jsem si myslela, že moje sušenky jsou nejlepší, ale do soutěže jsem šla proto, že je to pro mě výzva, baví mě péct, baví mě vymýšlet recepty tak aby lidem chutnaly a když se někdo u mého stolečku zastavil a řekl mi, že mu moje sušenky strašně chutnaly, měla jsem mnohem větší radost než kdybych vyhrála první cenu. O to víc jsem byla překvapená, když jsem se druhý den ráno z mailu dozvěděla, že jsem se umístila na druhém místě! Vyhrála jsem poukaz na bylinkovou dílnu, což popravdě ještě moc nevím co to je, ale každopádně se už těším. Opravdu jsem byla překvapená a strašně moc mě to potěšilo a namotivovalo do dalšího ročníku! Už mi v hlavě létají nápady co upeču příště, ale bude to těžké. Přeci jenom: loni třetí místo, letos druhé, no a příští rok…? Uvidíme :-)