Dýňová slavnost 2014

Stejně jako minulý rok tak i letos se v Otevřené zahradě v Brně konala Dýňová slavnost. Minulý rok jsem přímo na slavnosti vařila dýňovou ovesnou kaši a dýňové lívance. Byla to fuška – spousta hladových krků a já měla jen 2 ruce. Letos to bylo pojato jinak. Žádné vaření přímo na místě, místo toho byla vyhlášena soutěž o nejlepší dýňový koláč. Původně jsem se ani přihlásit nechtěla, ale když se mi ozvala spoluorganizátorka akce Monika Urbášková, že by bylo fajn, kdybych se zúčastnila, rozhodla jsem se, že do toho půjdu!

Úkolem bylo upéct (udělat) cokoli z dýně – nemusel to být tedy zaručeně jen dýňový koláč. Mělo toho být tolik, aby se dalo vytvořit 50 vzorků.

Dlouho jsem nemusela přemýšlet, co upeču. Klasický dýňový koláč mně moc nechutná a věřím, že by nezaujal ani většinu návštěvníků/ochutnavatelů/hodnotitelů. Do soutěže jsem nešla, abych vyhrála, spíš mi šlo o to, aby všem, co ochutnají, můj dort chutnal a měli na něj příjemné vzpomínky. Proto jsem se rozhodla upéct dýňový dort s polevou z Lučiny, který jsem pekla ke Kubovým ročním narozeninám (recept zde). Dala jsem mu patřičný název: hokaiDORT!

Uprostřed týdne jsem si dort chtěla vyzkoušet. Udělala jsem si dýňové pyré a pustila se do pečení. Jenže dort se nepovedl :-(. Pyré bylo moc vodnaté a dort nevyběhl tak jak měl. Chuťově byl dobrý, ale z dortu byla hutná, těžká placka. Jako motivace tedy nic moc a už jsem i několikrát uvažovala, že se ze soutěže odhlásím. Navíc jsem si říkala, co mě to napadlo péct dort pro padesát lidí, když mám doma osmi týdenní mimino a péče o vlastní domácnost pokulhává. Ale nakonec jsem to přeci jen překonala a i přes pár zádrhelů, kdy jsem z posledních vajec uvařila oběd, protože jsem počítala s tím, že manžel z nákupu vejce doveze (nedovezl, stejně tak jako lučinu na polevu) a vracejíce se s celou rodinou z jedné sobotní akce jsme se pro ně museli stavovat o půl devátý večer v Globusu a chybějící dort jsem pekla do 11 do večera), se dort povedl a já jsem ráda, že jsem do toho šla. Přece jenom: pečení je radost :-).

V den D jsem se v hodinu H dostavila do Otevřené zahrady, resp. do zasedací místnosti v budově Nadace Partnerství, našla svůj stolek, vyfasovala tácky a pustila se do přípravy. Tušila jsem, že jakmile začne ochutnávka, bude fofr a tak jsem se snažila mít většinu připravenou. Ještě před oficiálním zahájením jsem stihla nakojit Aničku a vrátila se tak akorát, abych stihla představit svůj hokaiDORT.

První fáze byla koukací, tzn., že návštěvníci hodnotili vzhled koláče. Tato fáze trvala půl hodiny a já viděla jak se všem sbíhají sliny! Některé výtvory byly fakt úžasné a hned bych se do nich taky pustila. Jakmile byla první fáze ukončena, nastoupila fáze ochutnávací a to byl teprve hukot. Ani nevím, kdo všechno k mému stolku zavítal, protože jsem jen nandávala kousky dortu na tácky, ale kdykoli mi někdo řekl, že je můj dort výborný, že je nejlepší ze všech, udělalo mi to takovou radost, že i přes to, že jsem byla zpocená až za ušima, jsem nepřestávala servírovat až do posledního drobečku!

Návštěvníci hodnotili koláče pomocí zelených puntíků (nálepek), které dostali při každé ochutnávce a tyto puntíky potom nalepili na tabuli k číslu toho kterého koláče. Každý koláč tak měl svoje číslo a když se mě někdo zeptal, jaké mám číslo, řekla jsem mu číslo, co jsem měla na obálce, ve které jsem dostala puntíky (17). Až ke konci ochutnávky jsem se dozvěděla, že čísla na obálkách neodpovídají číslům na tabuli (tam jsem měla 15) a tak jsem nejspíš přispěla spoustou puntíků číslu 17… Číslo 17 se i přes moji dobrosrdečnost neumístilo… uf…

Konkurence:

Během půl hodinky bylo všechno snědeno! Lidi brali koláče útokem a já stihla ochutnat jen jeden exemplář od mé sousedky Jitky (který byl mimochodem vynikající).

Sál se vyprázdnil a já začala tu spoušť kolem mého stolku uklízet. Mrkla jsem na tabuli a u mého hokaiDORTU byla spousta zelených puntíků. Na vítězství to určitě nebylo, ale potěšilo mě to moc!

Se svým košem plným špinavých talířů jsem se vydala hledat manžela s Aničkou. Kuba to celé prospal u babičky a tak jsme vyrazili za nimi. Vyhlašování bylo až za několik hodin a tak jsme strávili příjemné odpoledne u rodičů na terase a pozorovali Dýňovou slavnost odtam (bydlí hned vedle). Bylo to moc fajn, sešel se tam i bratr s manželkou Štěpánkou (také soutěžila s dýňovými muffiny – schovala mi jeden vzorek – byly vynikající) a nakonec i teta a bratranec s rodinou. Neplánované akce jsou stejně nejlepší!

Následně se bratr se Štěpánkou odebrali na vyhlašování s tím, že já udám děti a přijdu vzápětí. Už jsem byla na cestě, když mi bratr volal, že jsem třetí! WOW! Tak to jsem vůbec nečekala, zvlášť když jsem všem říkala špatné číslo…(zajímalo by mě jak bych dopadla, kdybych od začátku říkala to správné…)! Rychle jsem přiběhla a převzala cenu (slivovici). Vzhledem k tomu, že v současné době kojím co hodinku a půl, bude muset slivovička chvíli počkat ve spíži, ale už se na ni těším!

Přišla jsem až po oficiálním vyhlašování a tak jsem přebírala cenu u stolečku s klobásou… Vypadá to jako bych měla oči jen pro ni…

Akce byla myslím vydařená. Počasí vyšlo krásně a proto nejspíš přišlo tolik lidí. Na mě až moc… A jestli se zúčastním i příští rok? To uvidíme… Když jsem se v sále nacpaném až k prasknutí v propoceném tričku snažila uspokojit hladové krky, říkala jsem si, že už nikdy. Jenže pak mi někdo dort pochválil, a to mě zase tak nakoplo, že bych to mohla dělat obden. Chápu, že je praktické mít ochutnávku vevnitř – už jen kvůli počasí, ale když se do sálu nahrnulo milion lidí, nedalo se tam vůbec dýchat. Navíc byl uzavřen jeden východ (kterým se mohlo alespoň větrat), což příchod a odchod dalšího davu značně komplikovalo. Když to viděl manžel, dal mi pusu a raději odešel.

Takže jo, uvidíme. Ale už teď mám na akci pěkné vzpomínky, takže asi joooo.

 

PS. Děkuji bratrovi za fotodokumentaci!!