I. trimestr (týdny 1-13)

Jak už nejspíš všichni víte, v srpnu čekáme drobečka č. 2. A protože jsem v těhotenství s Kubou (drobeček č. 1) byla taková opatrná a raději jsem se o něm nikde (aspoň ze začátku) nezmiňovala, abych náhodou něco nezakřikla, řekla jsem si, že by bylo fajn toto těhotenství zaznamenávat prostřednictvím blogu a srovnávat jednotlivé etapy právě s prvním těhotenstvím. Není to zas tak dávno, tak bych si mohla aspoň něco pamatovat.

První trimestr jsem se rozhodla rekapitulovat celý naráz – logicky, protože jsem těhotenství po tuto dobu více méně tajila a prvních pár týdnů jsem o něm nevěděla ani já. Další vývoj těhotenství budu zaznamenávat možná častěji, ale rozhodně ne po týdnech. Uvidíme jak se vše bude vyvíjet, jak bude drobeček růst atd.

Tak jdeme na to! Myslím, že si počtete…

První trimestr je nejrizikovější období a právě v tomto období dochází nejčastěji k potratům. Většinou nejsou ničím zapříčiněny, prostě se to občas stane a nikdo neví proč. Proto jsem i já chtěla vydržet do konce a teprve poté hlásit novinu do světa!

Tajemství se ale nedalo udržet před mými rodiči a bratrem se švagrovou, protože jsme s nimi jeli na tradiční předvánoční lyžování. A vymyslet výmluvy proč nelyžuji (ale jen běžkuji), nepiji kávu, nepiji alkohol, nejím uzeného lososa a proč se mi chce po ránu omdlít, bylo nad moje síly. Tak jsme šli s pravdou ven. Tchánům jsme to řekli mezi svátky, kdy jim bylo podezřelé, že jsem odmítla několikrát kávu, nechtěla jsem přípitek ani víno… Ale jinak většině kamarádů a známým (a vám) jsme to řekli až na konci prvního trimestru. A jestli by to někoho zajímalo, tak ano, snažili jsme se o druhé miminko :-).

A teď první trimestr v bodech:

NEVOLNOSTI

Nevolnost začaly zhruba v 7. týdnu a trvají prakticky do konce prvního trimestru, jen ne v takové intenzitě. Nejhorší byl 7. – 9. týden (období kolem vánoc). Nevolnosti se u mě projevovaly tak, že ráno jsem se musela okamžitě po probuzení najíst, protože se mi motala hlava a chtělo omdlít. Nezáleželo jestli jsem se večer před tím najedla víc nebo míň, ale ráno jsem musela okamžitě snídat. Bylo mi jedno co, hlavně aby to bylo rychle (takže třeba vaření ovesné kaše nepřicházelo v tu chvíli v úvahu). Nejčastěji jsem si dala jogurt s müsli, vločky s mlékem, chleba s marmeládou a jogurt/kefír atd. Po snídani se žaludek jakž takž uklidnil, do oběda to bylo docela v pohodě a zhruba od druhé hodiny do večera, kdy jsem šla spát to bylo čím dál tím horší. Když jsem nic nejedla, bylo mi špatně, když jsem se najedla, bylo mi špatně… Nikdy jsem nezvracela, ale ten pocit nebyl nic moc. Pořád jsem něco uzobávala, což mi pomáhalo, ale když jsem byla delší dobu bez jídla tak se mi udělalo špatně. Nejhorší byla (a ještě někdy je) taková kovová pachuť, kterou jsem měla neustále v puse…

V období, kdy mi bylo nejhůř, byly naštěstí vánoce a manžel byl doma tak se mohl věnovat Kubovi. Ne, že bych nebyla schopná si s ním hrát, ale přeci jenom když jsme na něj byli dva tak mi to ohromně pomohlo a ulevilo.

Když jsem byla těhotná s Kubou tak jsem takové nevolnosti rozhodně neměla. Teda ne v takové intenzitě. Dřív jsem si myslela, že druhé těhotenství bude v pohodě, protože když budu běhat za skoro dvouletým batoletem, nebudu mít čas vnímat nějaké nevolnosti… Ha! Chyba! Nevolnosti o sobě dali vědět a jak!

 

10. týden:

 

NECHUTĚ

S nevolnostmi souvisí i nechutě na nějaká jídla a u mě tomu nebylo jinak. Největší nechuť jsem měla na vánoční cukroví (což v období vánoc nebylo moc praktické). Dokonce mi vadil i pohled na vyskládané cukroví, proto manžel musel chodit tajně do spíže, aby si ho vůbec užil. Když jsem ho pekla, bylo mi ještě dobře a tak jsem naštěstí stihla i nějaké ochutnat. Ale o vánocích ani “ň”. Jediné, které jsem ve světlé chvilce dokázala zkousnout bylo linecké slepované pikantní marmeládou.

Obecně sladké jsem nemusela – hlavně čokoládu, různé sušenky – ale buchty nebo vánočku, to zase jo :-).

Další averzi jsem měla na kávu. Stačilo jen zachytit její vůni a už se mi otáčel žaludek vzhůru nohama. Přitom vůně kávy je podle mě (za normálních okolností) jedna z nejhezčích vůní co existuje! Ani teď kávu moc nepiji. S kofeinem vůbec, ale většinou na ni stejně nemám chuť. A když tak si dám bezkofeinovou. Hodně špatně mi také dělal neslazený čaj. Čaj nikdy nesladím, ale teď jsem si ho osladit musela, jinak bych ho nevypila. Ráno bez čaje si nedokážu představit ať jsou nevolnosti jakkoli silné. A když už jsme u těch nápojů tak i jen obyčejná voda mi nedělala vůbec dobře. Stačila trocha sirupu a šlo to, ale samotnou vodu jsem pozřít nemohla.

Dále jsem se nemohla podívat ani na arašídové a jiné oříškové máslo, čímž jsem výrazně ušetřila. Zelenina byl taky problém, hlavně ta čerstvá.

Popravdě si moc nepamatuji, jaké jsem měla v těhotenství s Kubou nechutě. Určitě na kávu a na zeleninu, ale to je myslím vše a nic jiného tam taky nebylo. Možná je to i tím, že první trimestr u Kuby jsem prožívala v létě a teď je to v zimě. Obecně mívám rozdílné chutě v různých ročních období tak to třeba s tím nějak souvisí.

 

11. týden:

 

CHUTĚ

Moje chutě lze vyjádřit čtyřmi výrazy: kyselé okurky, čipsy, bublinkaté slazené nápoje a citrusy

Až na ty citrusy jsou to samé hnusy a popravdě jsem se těšila až toto období přejde a já nebudu muset jíst jako prase. Těšila jsem se na svoji normální stravu. Ale když tělo si o to žádalo a já se toho nemohla nabažit. Vyhledávala jsem recepty, ke kterým se hodí kyselé okurky (šunknfleky, uzené s bramborovou kaší, čočka), ale když to nešlo jinak, přikusovala jsem je i k obyčejnému chlebu s lučinou.

Kde se vzala chuť na čipsy opravdu netuším, protože je nejím jak je rok dlouhý a doma je rozhodně neskladujeme. Tentokrát jsem je potřebovala každý den! Ne, že bych snědla celý sáček, stačila hrst nebo malá miska, ale ta touha byla nepřekonatelná! Jo a nejlepší byly ty obyč – solené. Naštěstí tyto chutě trvaly zhruba 10-14 dní, ale když si představím, kolik jsem do sebe dostala soli a tuku tak to raději ani vědět nechci. Ale když drobeček to očividně vyžadoval…

Bublinkaté nápoje souvisí s mou nechutí k vodě. Nejvíc mi chutnaly ochucené mattonky – to jsem mohla vypít celou láhev na ex. Bohužel jim přišel na chuť i Kuba, ale teď už je to naštěstí lepší a vodu víc toleruji, takže je už moc nekupujeme.

Citrusy – hlavně pomeranče! Naštěstí je teď jejich sezona tak si jich užívám co to jde. Jsou tak osvěžující a šťavnaté, že bych je mohla jíst pořád.

U Kuby jsem rozhodně chutě na kyselé okurky neměla. Ani na čipsy ne, pokud si dobře pamatuji. Ale ty bublinkaté nápoje a citrusy rozhodně frčely taky. Pamatuji si, že jsem ujížděla na Orangině. To je vlastně takový bublinkatý nápoj a citrus v jednom :-). Jiné chutě si neuvědomuji.

 

12. týden:

 

ÚNAVA

Únava byla a byla nevyhnutelná. Prostě když šel Kuba odpoledne spát, šla jsem s ním. A bylo to skvělé. Večer jsem si šla lehnout jakmile jsme uložili Kubu (8. – 9. hodina) a spala do té doby než se probudil (5.30 – 6.30). Klidně bych spala i dál, ale bohužel to nešlo…

S únavou určitě také souvisí moje nespavost, kterou jsem trpěla (teď už míň). Prostě jsem se v noci vzbudila (třeba Kuba zakašlal, musela jsem na záchod, nebo jsem měla přeleženou ruku) a dvě hodiny jsem pak ležela v posteli a nemohla usnout. Většinou jsem se probouzela kolem 3-4 ráno a jen jsem počítala, kdy bude Kuba vstávat a kolik mi zbývá času na spánek. Znáte ten pocit, když musíte, ale nemůžete usnout? Měla jsem na sebe hroznou zlost, že nemůžu spát, protože jsem věděla, že budu ten den nepoužitelná. Nepřidalo tomu ani to, že jsem si neustále v hlavě zpívala Kubovy oblíbené písničky a nešlo s nimi za žádnou cenu přestat…

Vždy jsem lépe spala, když jsme měli přes den nějakou aktivitu venku – buď procházku nebo jsme šli jen do parku nebo jsem se šla projít sama až přišel manžel z práce. Jenže ne vždy to vyšlo, Kuba byl teď dlouho nachlazený (a pak i já) a někdy se stalo, že jsme byli celý den doma nebo šli maximálně do obchodu. Když se potom vrátil manžel z práce, já už většinou neměla sílu vyrazit sama někam na vycházku.

S únavou je to teď mnohem lepší. Cítím víc energie a chuť něco dělat tak doufám, že i to počasí už bude víc jarní, abychom mohli trávit víc času venku. Po přestěhování budeme mít konečně zahradu a vyrazit ven tak bude mnohem jednodušší.

S Kubou jsem se cítila taky unavená. Pamatuji si, že jsem usínala pravidelně u večerních zpráv. V noci jsem se budila taky, ale tím, že jsem se nemusela druhý den starat o akční batole tak mě to tak netrápilo. Navíc jsem si mohla ráno přispat a tu noční mezeru tak dohnat.

 

13. týden:

 

BŘICHO

Roste. A mnohem víc než s Kubou. Ale myslím, že u druhého dítka je to normální, hlavně ze začátku. Zatím se vejdu do svého normálního oblečení a snad ho ještě nějakou dobu obleču. S Kubou jsem měla největší břicho v zimě. Teď mě to čeká v létě, což znamená, že většinu těhotenského oblečení nejspíš nebudu moct použít. A nemám rozhodně ten typ postavy, co by oblékal své “normální” oblečení až do porodu… No, co se dá dělat – budu muset nakupovat :-).

 

 

CVIČENÍ

Během prvního trimestru jsem na cvičení neměla ani pomyšlení. Byla jsem ráda, že si můžu chvíli sedět s nohama nahoře. Na předvánočních horách jsme s manželem byli na dvou zhruba hodinových výjezdy na běžkách, což bylo moc příjemné, ale byla to spíš taková vycházka na lyžích než nějaký sportovní výkon. Na Nový rok jsem si zkusila jít zaběhat a byl to děs! Bylo mi špatně a běh moji nevolnost ještě zhoršil. Krom toho jsem se ale cítila dobře, ale v tu chvíli jsem z běhu neměla radost tak jsem prostě neběhala. Občas jsem si párkrát doma zaposilovala (nějaké výpady, dřepy, kliky), ale na další aktivity jsem neměla chuť.

Po měsíci mi to nedalo a znovu jsem vyběhla. Nevolnosti výrazně ustoupili, cítila jsem víc energie a nohy mě prosily, abych je šla protáhnout. A tak jsem vyběhla. Nevím, jestli by se můj styl dal přirovnat k běhu – bylo to spíš takové valení se – ale bylo to naprosto skvělé. Cítila jsem se dobře, nic mě nebolelo (teda až potom nohy, ale to se dalo čekat po takové pauze) a náramně jsem si to užila. Uběhla jsem asi 4 km za půl hodiny, což je mnohem pomalejším tempem než na které jsem byla zvyklá, ale rozhodně tu nechci lámat rekordy a trénovat na závody. Chtěla bych běhat pro radost a potěšení a jakmile mi to začne být nepříjemné, přestanu s tím. Vím, že se u nás zastává spíš konzervativní názor na běhání v těhotenství (tj. neběhat), ale myslím, že je důležitější poslouchat svoje tělo a to rozhodně hodlám dělat. Běhání mi pomáhá být víc v pohodě, což je myslím přínosné pro všechny zúčastněné. Nevím jak dlouho budu běhat – může to být už jen pár týdnů nebo třeba až do 8. měsíce – ale nic rozhodně neplánuji. Uvidíme.

 

Zatím vypadá vše v pořádku, kontroly neodhalily žádné anomálie tak doufám, že se drobeček bude vyvíjet tak jak má. Budu vás určitě nadále informovat :-).

 

Otázka: Jak probíhal 1. trimestr u vás? Nevolnosti? Únava? Jaké jste měli chutě a nechutě?