Anička: 7., 8. měsíc

Další dva měsíce uplynuly jako voda. Kam ten čas utíká nevím, ale s druhým miminkem je to neuvěřitelný fofr. Už jsem měla rozepsanou rekapitulaci Aniččiného sedmého měsíce, ale pak do toho zase něco vlezlo a další měsíc je fuč. Tudíž opět píši dva měsíce zaráz.

V březnu jsme s celou rodinou absolvovali další dovolenou. Tentokrát to bylo v Rakousku, tudíž jsme Aničce museli pořídit občanku. Nejvíc jsem se obávala cesty, protože cesta už nezabrala dvě hodiny jako do Beskyd, ale hodin 7 (i s přestávkami)!! Cesta tam probíhala naprosto dokonale. Anička usnula těsně za Brnem a probudila se asi hodinku před Salzburgem, tj. spala asi 4 hodiny a po obědové pauze usnula ještě na další skoro hodinku. Zbytek cesty trochu pozorovala, trochu kňourala, ale to se dalo vydržet. Kuba z cesty prospal asi hodinky dvě a pak pozoroval auta, hledal autobusy a hasiče a neustále se ptal, kde je teta (kamarádka s rodinou).

Pobyt probíhal krásně. Bydleli jsme v chaletech – vždy dvě rodiny (byli jsme celkem 4 rodiny) na jednu chatku, které byly blízko vlekům a běžkařským stopám. Počasí vyšlo také pěkně, takže jsme každý den sáňkovali nebo byli venku “na dvorku”. S manželem jsme se střídali v aktivitách – jednou jsem šla na běžky nebo sjezdovat já, podruhé manžel a ten druhý hlídal děti. Děti byly hodné jen ke konci oba dostali rýmu, což bylo dost nepříjemné, ale naštěstí to nebylo nic vážného.

Ovšem cesta zpět byla dost hororová. Nejen že jsme se dostali do dvou zácp, ale Anička spala asi jen hodinku a zhruba od Linze do Brna řvala. Na chvíli nejspíš vyčerpáním ze řvaní usnula, ale pak to nastalo znovu. Asi se jí něco nelíbilo nebo nevím, ale byl to děs a nevěděla jsem jak ji mám pomoct. Písničky jsme sice zpívali pořád dokola, ale moc to nezabíralo. Problém byl, že to nepřestalo ani doma – myslím si, že ji tlačil nějaký prdík a ona se nemohla v autě prokopat a potřebovala ho vytlačit ven. Jakmile jsme přijeli domů, zapřísáhla jsem, že už nikam takhle daleko nepojedu dokud nebude Anička větší. Ještě bylo vtipné to, že jedna z těch zácp byla zapříčiněna hořícím autem. Přijeli jsme úplně akorát, protože jsme viděli jak hasiči hasí auto, ze kterého sálaly plameny. Kuba byl nadšen, ani nedutal a vše pozoroval. Jenže poté se nás celou cestu domů ptal, jestli hoří: “Mami, hoří?” a mně se neustále vybavovala scénka z Pelíšku: “Nehoří, Péťo, nehoří…”. Teď už se tomu směji, ale bylo to náročné!

Jinak Anička pěkně roste! Chutná ji, což je vidět na jejich tvářičkách a faldících! Jsem neskutečně ráda, že jí, protože s Kubou to byl boj. Myslím si, že se těší, až bude jíst to co my, protože neskutečně loudí. Třeba když jím banán, chce si “kousnout”. Tak ji kousek ulomím a rozmačkám ho, jenže to ona nechce – ona ho chce ukusovat. Ještě občas toleruje, když ji ho dám na prst, ale nejradši by si ho držela jako velká holka. Co teda ještě nemusí tak jsou příkrmy s kousky – neví si s tím rady. Chvíli to v puse převaluje, poté to polkne a začne se dávit (což mi nedělá dobře). No, musíme to potrénovat.

Aničce jsme už vyměnili miminkovské lehátko za židličku. Sice si ještě sama nesedne, ale v židličce sedí dost pevně tak ji tam na jídlo posazujeme. Je to určitě příjemnější a Anička je nadšená, že pořádně vidí. A když už jsme u těch lehátek, tak jsme zabalili i takové lehátko, které jsme měli na zemi a kam jsme dávali Aničku, když jsem potřebovala mít obě ruce volné. Jednou jsem tam dala Aničku, když jsem dělala snídani a do ruky jsem ji dala hračku. Najednou slyším, že hračka spadla na zem a než jsem se otočila, Anička se posadila, předklonila se a hračku si ze země podala. Byla sice připoutaná, ale pás není určen na takové manévry tak jsme lehátko pro jistotu uklidili do skříně.

Díky apetitu má Anička bezesporu dostatek energie na plazení, protože v tom je mistr. Sice ještě neleze po čtyřech, ale péruje na kolenou a je vidět, že by se ráda “rozešla”, ale asi si ještě neumí zkoordinovat ruce a nohy. Nejraději se Anička plazí za obrovským fikusem, co máme na zemi a otrhuje z něj lístky. A pokud jsme pomalí a Aničku neodtáhneme, strká si je i do pusy. Doufám jen, že fikus není jedovatý… Strašně ji baví, když zpozorujeme, že leze ke kytce a za nohy ji taháme pryč. To se strašně směje. Líbí se to i Kubovi a nejraději by Aničku takto vozil po celém obýváku.

Silně uvažuji o koupi ohrádky. U Kuby jsme ji nepotřebovali, protože jsme bydleli v malém bytě a když jsem potřebovala vařit, zavřela jsem nás do kuchyně a nikam mi nemohl utéct. Teď máme kuchyň spojenou s obývákem a uhlídat Aničku, aby nelezla kam nemá, je nadlidský výkon. I třeba dojít si na záchod je oříšek. To musíme nahoru, kde ji dám do postýlky a jedině tak jsem si jistá, že nikam neuteče. Moc se jí to nelíbí, ale nedá se nic dělat, protože Kubovi zatím nevěřím, aby ji pohlídal. Ohrádka tak bude asi jediným řešením.

Jak začalo být venku teplo, jsme s děckama co nejvíc venku. Jenže s Aničkou je to docela těžký. Na dece ji to moc nebaví a dlouho tam nevydrží. Tak se plazí na trávu, kterou jí, na písek, který jí a já abych se rozkrájela, abych hlídala Aničku, aby nesnědla nějaký kamínek a zároveň Kubu, který leze po horolezecké stěně. Bude to náročné léto. Naštěstí zahradu si s Kubou do sytosti užíváme, když Anička dopoledne spí a tak pak chápe (nebo spíš mu nic jinýho nezbývá), když se víc věnuji Aničce. Taky nevím, jak mám řešit sluníčko. Vím, že by Anička na sluníčko neměla, jenže když roztáhnu slunečník, Anička z jeho stínu za pár vteřin vyleze a pak na ni svítí. Mažu ji opalovacím krémem, ale nevím no… Doma s ní, ale celý léto nebudu…

Anička spává 2x denně. Jeden spánek – většinou dopolední – je delší, kolem 2 hodin a ten odpolední už bývá kratší, mezi půl hodinou až hodinou. Když máme dopoledne program a Anička se moc nevyspí, tak se to otočí. Spávala venku v kočárku, ale začala jsem cítit, že to už není ono. Že ji venku pořád něco budí a že si tam ani moc neodpočine. Dlouho ji trvalo než usnula a většinou se probudila ukňouraná a já jsem na ni viděla, že by si ještě spala. Takže přeorientování do postýlky bylo nevyhnutelné. Šlo to ale líp než jsem předpokládala a teď už Anička většinu času spává v postýlce. Hurá! Dopoledne usíná v postýlce bez problému, odpoledne to bývá horší a když to prostě nejde, dám ji do kočárku a jdeme se projít. A když to není možné (třeba prší) tak holt už odpoledne nespí. Je to pak s ní náročnější, ale dá se to zvládnout a večerní uspávání je pak velice rychlé.

Večer chodí Anička spát kolem půl osmé. Nakojím ji, zazpívám Halí belí, položím ji do postýlky a odcházím. Někdy usíná rychle a bez protestu, jindy ji to trvá déle a kňučí, ale vesměs to jde. V noci vstává většinou dvakrát, někdy třikrát a pokaždé kojím. Nevím jestli to opravdu potřebuje, ale opít ji dudlíkem nefunguje. Těším se na to až se vyspím celou noc v kuse, ale bojím se, že to brzo nebude. Pamatuji si, že i Kuba měl v tomto období zvýšenou potřebu nočního kojení a pak to myslím samo odeznělo, v což doufám. Dávám ji ještě tak dva měsíce. Jinak nevím…

Aničku kojím k ránu kolem půl šesté a většinou ještě usne zhruba do sedmi. To je paráda. Ovšem když už neusne, je to kruté! Anička je strašně akční, takže moc neakceptuje to, že bychom si spolu lehly do postele a ještě se chvíli tulily. Prostě chce lozit a hrát si a mě tak nezbývá než lozit a hrát si s ní. Většinou bych se potřebovala tak 5 minut “dotáhnout”, ale to mi bohužel Anička nedopřává :-(.

Zhruba jednou do týdne vyrážím s Aničkou na běh. Dám si ji do běhacího kočárku a vyrážíme. Docela ji to baví a i když neusne, vypadá spokojeně. Mě běhání s kočárkem strašně baví. Je to příjemné zpestření, ale je to docela fuška, zvlášť do kopce což se zase zúročí při běhu bez kočárku – to pak mám pocit, že přímo letím :-). Občas budíme na ulicích rozruch a lidé koukají jako bychom spadly z Marsu, ale já je jen pozdravím a běžíme dál.

Běhací kočárek využíváme i na lekcích fitmami, které opět navštěvujeme. Když jsme s Aničkou začínaly, Anička celou lekci prospala, což bylo super a já se tak mohla soustředit na cvičení. Jak je ale Anička větší, spát už ji nebaví a chce všechno pozorovat. Jenže to ji taky nebaví věčně a tak já tak musím mít dostatek hraček a jiných lákadel, které Aničku zabaví. Jsem moc ráda, že můžeme s Aničkou chodit cvičit – udělám něco pro sebe a ještě k tomu probereme s ostatníma maminama co je nového. Kuba bývá v ten den u babičky, ale i když to zrovna nevyjde, beru ho s námi a v parku jezdí na odrážedle.

S Aničkou taky chodíme plavat. Už jsme absolvovali dvou měsíční kurz a pokračujeme dál. Vypadá, že ji to baví. Už se i potápí a sama jsem zvědavá kam až to dotáhneme. S Kubou jsme chodili dost přerušovaně (dva měsíce ano, pak dva měsíce ne) a dost toho přes tu pauzu zapomněl. Pak odmítal dělat to co měl a mě to kvůli tomu přestalo bavit. Uvidíme jak to bude s Áňou. Přes léto je dvouměsíční pauza tak budeme muset trénovat ve vaně :-).

Anička stále nemá ani jeden zub. Okousává co ji přijde pod ruku, ale zoubky se ne a ne prořezat. Už jsem smířená s tím, že Anička bude bezzubé batole… Říkám to pořád, ale teď si opravdu myslím, že se musí prořezat každým dnem. Dásně jak dole tak nahoře má nateklé a obávám se, že se proklubou všechny naráz. No co, aspoň si to odbydem najednou a bude klid (teda do té doby než se začnou klubat další…).

Jinak je Anička boží. Tyto dva měsíce jsem si ji užívala plnými doušky. Je to akční a veselé mimino. Reaguje na nás, pořád se směje, brouká si, výská. Začíná se taky projevovat separační úzkost a vyjadřuje nesouhlas když opouštím místnost byť jen na vteřinu. Miluje, když na ni děláme baf, když ji dáváme pusinky na pupík nebo když vytáhnu Sunárek na svačinu. Nemá ráda oblíkání, když ji odkládám do postýlky nebo když ji vytahuji z pusy kusy papíru. Z Kuby je úplně hotová, zvlášť když dělá blbiny. Kuba si už uvědomuje, že se musí se svými hračkami dělit, protože Anička se jednoduše připlazí k jeho popelářům a začne si s nimi hrát. A tak často slyším pláč a “Anííí, to je mojééé!”

Ale mají se rádi!

Anička ve zkratce:

Váha: 7.880g

Délka: 72cm

Velikost oblečení: 80

Velikost plínek: 4

Počet zubů: 0