Jak se Anička (na)rodila

Jak už víte z předchozího článku, v sobotu se nám narodila Anička. Nakonec si dala říct a přišla na svět bez vyvolání, za což jsem jí moc vděčná! Oproti Kubovi jsme vyvolání tentokrát neměli ani naplánované. Stačilo ji pohrozit a už se drala ven. 

Vše začalo v pátek odpoledne. Moje mamka si přijela hrát s Kubou a já využila situace, že je pod dozorem a vyrazili jsme s manželem na doktory doporučovanou dlouhou procházku. Ta prý zaručeně porod spustí… Vzhledem k mé neustávající bolesti zad jsem měla v plánu procházku pěkně po rovince, ale když jsme cestou potkávali lidi s košíky plnými hub, rozhodli jsme se trasu změnit a zabočili jsme do lesa. Procházka byla nakonec dvojnásobně delší a dvojnásobně náročnější než původně plánovaná, ale cítila jsem se dobře a navíc jsem si říkala, že když už taková procházka nevyvolá porod tak už asi nic…

A co se týče hub, já jsem našla praváka a babku a manžel našel jen jednu babku, a to za pět minut dvanáct, když jsme už byli skoro z lesa venku – už to bylo probrané. Nakonec jak se ukázalo jsme ty houby stejně ani nestihli zužitkovat…

Přišli jsme domů, mamka odjela, manžel jel nakoupit a já zůstala s Kubou doma sama. Celé odpoledne lítal po venku a vypadal unaveně. Dožadoval se puštění Krtečka a vzhledem k tomu, že mě procházka taky zmohla, souhlasila jsem. Společně jsme tak pozorovali Krtečka, já odpočívala a najednou jsem si uvědomila bolesti v podbříšku. Nevěnovala jsem jim moc pozornost, protože v mém pokročilém stádiu těhotenství mě pořád něco někde píchalo a pobolívalo. Když se ale bolesti začaly opakovat a zintenzivněly, zbystřila jsem. V tu chvíli přijel manžel z nákupu tak jsem začala chystat večeři. Nějak jsem neměla na nic chuť, navíc se doba mezi bolestmi zkrátila (intenzita ale zůstala stejná) a tak jsem do sebe dostala aspoň půl rohlíku s marmeládou. Nic závratného, ale aspoň něco.

Po večeři přišla na řadu Kubova koupel. Jak jsem vše nachystala, sedla jsem si a bolesti najednou ustoupily. Už nebyly tak časté a když jsem začala měřit jak často jsou od sebe, jednou jsem spočítala 10 minut, podruhé 20 a i přes to, že mi to přišlo takové divné, jsem zavolala mamce, jestli by znovu nepřijela a nepřespala u nás. Přeci jenom byl večer a kdyby mě to v noci náhodou chytlo tak ať ji nemusíme tahat z postele. 

Manžel dal Kubu spát, mamka mezitím přijela a tak jsme seděli, povídali si. Mamka si dala vínko, manžel nealko pivo (pro případ, že by musel řídit) a já počítala kontrakce. V tu chvíli mi bylo jasné, že se porod rozbíhá, ale bylo stále hodně času. Stahy byly od sebe zhruba 10-12 minut a byly stále v pohodě snesitelné. Posezení bylo moc příjemné, ale cítila jsem, že bych měla jít spát. Buď proto, abych něco naspala, kdybychom jeli do porodnice a nebo proto, že budu vstávat brzo ráno s Kubou. Tak jako tak jsem ji ještě dala dlouhou teplou sprchu, kde jsem si prohřála břicho s tím, že když se stahy zintenzivní, nejspíš asi rodím. Jenže to se mi právě nezdálo – pořád byly kolem 10ti minut od sebe a intenzita snesitelná. Usnula jsem po půl dvanácté. Přesně o půlnoci jsem se probudila kontrakcí a přemýšlela jsem, jestli jsem nějakou kontrakci zaspala nebo kontrakce nebyla. Otočila jsem se na druhý bok a v tu chvíli cítím, že ze mě něco vytéká. Plodová voda! Jenže co teď? Když jsem se jakkoli pohnula, voda ze mě vytékala, takže myšlenka, že bych vstala a došla do koupelny, aniž bych způsobila na chodbě potopu, byla nepředstavitelná. Manžel ještě pracoval a tak jsem mu jen napsala smsku, aby okamžitě přišel a donesl mi ručník. V tu chvíli nám bylo oběma jasné, že rodíme :-).

Plodová voda mi nepraskla naráz, ale pomalu odtékala. S ručníkem mezi nohama jsem přeběhla na záchod, kde ze mě vytekla další část, poté do sprchy, ale zdálo se, že jsem bezedná studna. Opět s ručníkem mezi nohama jsem se začala chystat do porodnice. Dobalila jsem tašky, oblékla jsem se, vycpala se vložkami a šla jsem vygooglit, jestli už je čas jet do porodnice nebo jestli máme ještě počkat. Něco mi ale říkalo, že čím dřív vyrazíme, tím líp. Mamce jsme jenom řekli, že jedeme a vyrazili jsme nočním Brnem rodit!

Manžel sbalil colu s patřičnou písní…

Cestou mi kontrakce zesílily a doba mezi nimi se zkrátila na 5 minut. Před porodnicí jsme krásně zaparkovali a vyrazili směr Pohotovost. Pánovi na vrátnici bylo zcela jista zřejmé, co a kam jdeme dělat, jen se ujistil, že víme kam máme jít. To jsme samozřejmě věděli neb jsme tam chodili poslední tři týdny na kontroly. Po zazvonění vyšly dvě porodní asistentky, kterým jsem sdělila svůj stav, šla jsem na monitor, který byl nekonečný, protože se malá rozhodla, že si ještě před cestou zdřímne a oni přitom potřebovali zaznamenat její pohyby a konečně na vyšetření k doktorovi, který mi sdělil, že jsem otevřená na 3-4cm a že porodím ještě za tmy. V tu dobu byly dvě hodiny ráno. Dostala jsem fešnou košilku (která se dělá jen v jedné velikosti, a to OBR) a s manželem jsme byli odvedeni na porodní box. Na Obilním trhu, kde jsem rodila, mají porodní boxy různě barevné. Nám byl nabídnut modrý nebo žlutý. A vzhledem k tomu, že Kubu jsem rodila na žlutém porodním boxu, nemuseli jsme se dlouho rozmýšlet. Žlutý box zvítězil!

Na porodním boxu si mě vyšetřila porodní asistentka, dali mi antibiotika (měla jsem pozitivní SAG) a vzali mi krev pro případ, že bych chtěla epidural. Ten jsem zatím nechtěla, i když stahy značně zesílily. Manželovi byla nabídnuta káva, čehož využil a byl překvapen, co za služby poplatek 500Kč (manžel u porodu) zahrnuje. Abych porod uspíšila, rozhodla jsem se jít do sprchy, což bylo strašně příjemné a mohla bych tam strávit celou dobu. O to horší byl návrat zpět. Kontrakce se zkrátily na 2 minuty od sebe a byly tak silné, že jsem dokonce začala zvažovat epidural. Bylo mi ale jasné, že už jsem svoji šanci promarnila. Byla mi nabídnuta alternativa, s tím, že na bolest to pravděpodobně nezabere, ale uvolní to aspoň porodní cesty a porod to urychlí. Cokoli by urychlilo porod jsem uvítala tak jsem souhlasila a pak už to byl fakt fofr. Poslední kontrakce už jsem nebyla schopná ničeho. Jen jsem ležela na levém boku, kontrakce prodýchávala a svírala manželovi ruku. Mezi kontrakcemi už ani nebyl čas na odpočinek a porodní asistentka mě upozornila, že kdybych začala cítit tlak, máme okamžitě volat. Hned jak to dořekla mi přišla další kontrakce a já začala cítit tlak. Manžel vyběhl pro porodní asistentku a nastal čas tlačit.

Během celého porodu jsme byli na porodním boxu s manželem sami. Zhruba každých 20 minut mě přišla porodní asistentka nebo studentka zkontrolovat, ale jinak jsme bojovali sami. Tak tomu bylo i při Kubově porodu. Jenže když u Kuby nastal čas tlačit, nahrnula se do boxu spousta lidí, kteří tam měli asi své opodstatnění, ale přišlo mi to divný. Tentokrát nás bylo na porodním boxu 5 – já, manžel, porodní asistentka, studentka a doktor, který to navíc málem nestihl. Ne, že bych ty lidi tehdy vnímala, ale tentokrát to bylo mnohem příjemnější, takové intimnější.

Takže byl čas tlačit… Poté co jsem párkrát zatlačila, porodní asistentka zvolala, že je vidět vlasatá hlavička. To mě namotivovalo dát do toho všechno co jsem v sobě ještě měla. Další zatlačení a hlavička byla venku, poté ramínka a nakonec celá Anička.

Ihned mi ji dali na (vyfouklé) břicho a já hleděla na její vlásky a ouška a věděla jsem, že je to to nejkrásnější miminko na světě! Koukla jsem na manžela, který stejně jako já měl slzy v očích, dali jsme si pusu a jenom se dívali na sebe a na Aničku. Byl to neuvěřitelně krásný pocit a nic jiného kolem jsem nevnímala.

Manžel přestřihl pupeční šňůru – říkal, že tentokrát to šlo líp než u Kuby (bodejď by ne, když už to dělal podruhé :-) ) – a následně Aničku zvážili a změřili (3770g a 52cm). Poté mi ji vrátili na břicho a pan doktor mě zašil (jeden nebo dva stehy na hrázi – oproti Kubově porodu to byla pohoda). Jak jsem byla spravená, všichni odešli a my zůstali s Aničkou sami. Zkusili jsme ji přiložit k prsu, ke kterému se okamžitě přisála a začala pít. Jen jsme na ni hleděli, nemohli jsme z ní spustit oči jak byla nádherná. Přitisknutí k sobě jsme si užívali ten okamžik plnými doušky a nikdo z nás nechtěl, aby to skončilo.

Takto nás nechali asi hodinu a půl, poté si pro Aničku přišla sestra z novorozeneckého oddělení a odnesla si jí k dalšímu vyšetření. Nechtěla jsem ji pustit, ale sama jsem potřebovala do sprchy a věděla jsem, že se s Aničkou brzo zase uvidím.

S manželem jsme zůstali sami a nemohli jsme se přestat usmívat. Nevím co od porodu očekával manžel, ale já jsem si tak krásný porod vůbec nepředstavovala. Ano, bylo to mnohem intenzivnější než s Kubou a ne na každou část budu ráda vzpomínat, ale celý porod probíhal hladce, bez komplikací a hlavně rychle, za což jsem byla vděčná. Porodní asistentka byla úžasná, moc pěkně porod vedla a neustále mě podporovala a povzbuzovala, čímž mi v nejtěžších okamžicích dodávala důvěru, že to zvládnu. Ale stejně nejúžasnější byl manžel, který se ode mě ani nehnul, držel mě celou dobu za ruku a i když vím, že to pro něj muselo být hrozně těžké dívat se jak trpím bolestí, zvládl to na jedničku s hvězdičkou a moc ho za to miluju!

Je těžké říct, který porod byl lepší nebo hezčí – jestli ten Kubův nebo Aničky. Každý byl svým způsobem krásný. Kubův byl první a možná proto, že jsem nevěděla do čeho jdu, jsem si ho užívala od začátku do konce. U Aničky jsem věděla do čeho jdu (i když žádný porod není stejný) a proto jsem se ho víc obávala. Ne každý okamžik jsem si užívala, ale možná právě ten intenzivní zážitek ve mě zanechal tak nádherný pocit.

Připraveni na cestu domů (bylo 15°C a lilo jako z konve – kdo by to byl řekl na půlku srpna…)

Z porodnice jsme už pět dní doma a teprve teď nám začíná život čtyřčlenné rodiny. Sama jsem zvědavá jak nám to půjde, ale zatím si myslím, že si vedeme dobře. Anička nám to zatím dost zjednodušuje, protože skoro pořád spí :-). Kuba si také vede relativně dobře, je ale vidět, že změnu vnímá a zdá se mi, že se jeho chování trochu změnilo, což se ale dalo předpokládat. Nemůžu říct, že by žárlil, to přijde možná později, ale je nešťastný, když mu nemůžu hned vyjít vstříc tak jak byl zvyklý. Taky mi přijde, že začíná být alergický na dotazy návštěvníků: “Jaká je sestřička?” nebo “Seš rád, že máš sestřičku?” Už holt není středem pozornosti a musí se s tím smířit. Však ono to nadšení z Aničky taky někdy opadne a síly se opět vyrovnají. Snažíme se Kubu nezanedbávat a věnujeme se mu co to jde. Dopoledne, když malá spí tak s ním chodím ven na kolo zatímco manžel hlídá, odpoledne jsme zase na zahradě nebo jede s manželem navštívit babičku. Dnes už můžeme s malou konečně ven a to si myslím, že nám hodně zjednoduší dny neb veškeré naše zažité aktivity (hřiště, kolo, vycházky do lesa…) bude absolvovat s námi v kočárku nebo šátku.

Uvidíme jak to půjde dál. Jsem ráda, že už to máme za sebou, že jsme to krásně zvládly a že jsme obě zdravé. Čeká nás určitě složité období, kdy budeme muset skloubit obě děti tak, aby žádné z nich nebylo upozaďováno, ale zároveň se na to nadcházející období hrozně moc těším a jsem zvědavá jak se děti budou sžívat. Kuba je zatím z Aničky nadšen. Říká ji “Aninko” nebo “malý miminko” a když Anička pláče, říká: “Aninko, ty ty ty!”. Kdykoli má příležitost tak si ji pochová a pohladí a neustále ji kontroluje v postýlce. Věřím, že jestli se nějaká žárlivost objeví tak brzy pomine a Kuba bude ten nejlepší velkej brácha na světě!