III. trimestr (týdny 30–35?)

Tak jak jsem v těhotenství s Kubou měla přehled o pokročilosti svého těhotenství a vždy jsem přesně věděla v jakém jsem týdnu tak tentokrát si to musím dopočítávat na prstech, kdykoli se mě na to někdo zeptá. Ještě že mám blog a ty týdnu tu zaznamenávám.

Jenže…

Asi jsem někde udělala chybu a asi dva týdny se mi ztratily. Prostě jsem se nemohla dopočítat k termínu porodu až jsem se musela zeptat paní doktorky na kontrole a tak jsem zjistila, že jsem teď 35 týdnů + pár dní. Takže omluvte i chybějící fota, nějak jsme to nezvládli… :-D

Takže, teď máme před sebou 4 týdny, malá se může narodit prakticky kdykoli a já začínám panikařit, že nemám nic nachystané. Nad hlavou mi zbíjejí zbíječky při výměně oken (které měly být už dávno vyměněné a kdybychom dopředu věděli, že je nakonec budou měnit v půlce července a nikoli na konci června jak slibovali tak bychom do toho nešli… každopádně s firmou oknoservis nemáme dobré zkušenosti…), v obýváku máme naskládané hory věcí ze skříní, které bude potřeba po výměně oken zpět do skříní uklidit (poté co utřeme všudypřítomný prach), věci po Kubovi mám stále neroztříděné někde v pytlích, a to ještě musíme vymalovat, smontovat postýlku, přebalovací pult a vůbec nachystat malé pokoj. Nehledě na to, že bych si asi měla začít chystat věci do porodnice, kdyby mě to náhodou chytlo, což bych se po tom všem shonu vůbec nedivila. Upřímně řečeno, docela se do té porodnice těším, že si tam odpočinu :-).

Ale dost bylo stěžování, myslím, že vás víc zajímá moje břicho.

A to břicho je obrovský!! Určitě jsem tak velké břicho s Kubou neměla, ale všichni mě ujišťují, že je to u druhého dítěte normální. Jak mě dřív moc neomezovalo tak teď čím dál tím víc pociťuji jak mě obyčejné každodenní činnosti zmáhají. Ne že bych je přestala dělat, ale přistihuji se jak u nich víc funím a hekám.

Co mě ale nejvíc postihlo za poslední měsíc je nespavost a s tím spojená únava. Nemám problém se spaním co se týče pohodlí. Pamatuji si, že když jsem byla těhotná s Kubou tak jsem se v noci budila bolestí kyčlí a zad z přeležení. To naštěstí tentokrát nepociťuji. Budím se pravidelně kolem 4 ráno. Někdy musím na záchod, někdy třeba vůbec ne, ale ne a ne znovu zabrat. Většinou si začnu číst, což mě kolem 5 – 5.30 opět uspává. Jenže Kuba má teď nějaké nespavé období a kolem půl šesté vstává, takže většinou ani nestačím usnout a jsem v tom nejhorším stádiu těsně před usnutím, když za námi přijde do ložnice a chce jít dolů (do kuchyně) vařit čaj… Snažím se ho přemluvit k dalšímu spánku, což se ale nedaří a tak mi nezbývá nic jiného než vstávat. Po obědě už jen počítám minuty, kdy půjde spát, protože to jdu spát taky. Většinou ani nezvládnu přejít do své postele a usínám vedle něj :-). Večer Kuba usíná až po deváté (asi je to těmi dlouhým dny), a to už jsem zase tak unavená, že jdu taky do postele. Proto je tu na blogu tak mrtvo, prostě nemám sílu a ani čas něco sepsat, i když těch nápadů a receptů mám na seznamu spoustu. Třeba budu mít víc času až se narodí malá… (hahaha).

Takže kromě nepřipravenosti na příchod malé, snížené pohyblivosti kvůli mega břichu a únavě je všechno v pohodě :-).

V bodech:

NEVOLNOSTI

Kvůli nízkému počtu červených krvinek jsem začala brát železo a po něm mi není dvakrát nejlíp. Snažím se ho brát s jídlem, ale někdy mi po něm bývá špatně. Nebývá to pokaždé tak nevím, kde dělám chybu. Jinak jsem bez nevolností.

 

NECHUTĚ

Popravdě mi teď “nevoní” snad žádné teplé hlavní jídlo, a to ani když nejsou vedra jak by se mohlo zdát. I když bych měla hlad a někdo přede mě postavil řízek tak ho odmítnu a dám si raději syrovou zeleninu se sýrem nebo jogurt s vločkami. Velká jídla se už prostě do mého utlačovaného žaludku nevejdou a tak si přes den raději dávám víc menších a lehčích jídel.

Jinak nechuť na nějaké konkrétní jídlo nemám.

 

CHUTĚ

Stále vedou jogurty (bílé, ochucené, s müsli, s ovocem, samotné, prostě jakékoli a kdykoli).

Dále nepohrdnu ovocem – jahody, melouny, meruňky, maliny, borůvky – ani zeleninou – hlavně rajčata, papriky, kedlubny, fazolové lusky, brokolice.

A nevím jestli to jsou chutě či co, ale miluji jakékoli pití s ledem a ten led poté jíst. Stačí obyčejná voda a sklenka plná ledu a já jsem naprosto spokojená.

 

ÚNAVA

viz výše

 

CVIČENÍ

V tomto směru nastala asi největší změna neb až na těhotenskou jógu nedělám vůbec nic. Teda nic z toho co jsem před tím dělala. Minule jsem psala, že jsem přestala běhat a i když jsem plánovala, že budu chodit na vycházky tak pravidelně se tak rozhodně neděje – nikoli kvůli lenosti ale kvůli času a všem těm rekonstrukcím co na poslední chvíli provádíme. Na poslední lekci fitmami jsem byla před týdnem a usoudila jsem, že už mě to cvičení tak nebaví a navíc většinu cviků jsem už vzhledem k pokročilosti těhotenství a své velikosti dělat nemohla nebo mi nebyla příjemná.

Ale to rozhodně neznamená, že celé dny sedím na zadku. Občas jdeme s Kubou na hřiště, kdy ho vezu v kočárku (jedna cesta = 1km) a kde si spolu hrajeme nebo dovádíme na zahradě nebo podnikáme rodinné víkendové výlety. Třeba před pár dny jsem v Jeseníkách došla až do lesního baru (cca 5 km celková cesta, převýšení 200 m na 1,5 km). A doma neustále sbírám nějaké hračky, sedám na zem a znovu stoupám při hraní s Kubou atd. Ať dělám co dělám, jsem každý večer vyčerpaná. Ale už se moc těším až to břicho shodím a budu moct s Kubou blbnout jako dřív – mrzí mě, že ho nemůžu zvedat nad hlavu a dávat mu pusinky na pupík nebo ho držet hlavou vzhůru za nohy… Myslím, že se na to těšíme oba dva!

DALŠÍ POZNATKY

Malá má dle poslední kontroly 2,75 kg!

Já přibrala 13 kg. Minimálně 6 kg budou prsa – jsou mega!

Už jsme se konečně shodli i na jménu pro kluka! Stejně jako to holčičí necháme utajeno až do porodu, kdyby náhodou… :-)

Pořád chodím čůrat – čím dál tím častěji!

Poslední dobou trpím hodně na migrény. I u Kuby jsem jich pár měla. Přisuzuji to únavě a nevyspání, protože často přichází večer, když nestihnu odpolední spánek a vstávala jsem extrémně brzy. Většinou mi stačí vzít si paralen a jít to zaspat.

Zvlášť když jsem vyčerpaná tak jsem hodně psychicky labilní – až jsem si protivná. Přisuzuji to hormonům. Občas je mi mých kluků líto (ale někdy si za to můžou sami…).

Kubu jsme naučili říkat jméno sestřičky (takže už to prostě nemůžeme změnit). Bohužel tak říká každé holčičce (a někdy i chlapečkům), i když se tak nejmenují a nepochopí, že ne každá holčička má takové jméno…

Všem moc děkuji za rady ohledně příchodu druhého prcka! Všechny jsem si je vzala k srdci :-)!