Olomoucký 1/2 Maraton

Po téměř tří měsíčním tréninku jsem se v sobotu vydala pokořit půlmaratonovou trať na olomouckém půlmaratonu. Nebylo to pro mě poprvé. Po loňském pražském a olomouckém půlmaratonu (který měl loni premiéru) jsem se letos rozhodla právě pro ten olomoucký. Je menší než pražský a tudíž "rodinnější" a hlavě příprava na něj neprobíhá, na rozdíl na ten pražský, v zimě. 

Kromě půlmaratonu se v Olomouci běžel i rodinný běh na 2,5km a běh na 10km. Celkový počet účastníků naplnil možnosti závodu tj. 2000 účastníků a několik týdnů před závodem musela být registrace uzavřena. Pořád jsem s registrací čekala a nakonec jsem se zaregistrovala asi před měsícem. Naštěstí jsem to ještě zvládla! Lidí tam ale bylo dost...  

Začátek závodu byl v 19.00 hodin, což bylo pro mě, jakožto ranní běžkyni trochu problém. Nevěděla jsem co jíst během dne, aby mi nebylo během běhu těžko, co dělat, abych se zbytečně neunavila. Mým cílem totiž nebylo jen půlmaraton uběhnout, to už jsem ostatně zvládla 2x loni, ale chtěla jsem zaběhnout osobní rekord, tj. cokoli lepší než 2:08:25 z pražského půlmaratonu. Mým tajným přáním bylo zaběhnout pod 2 hodiny, ale to záleželo na spoustě okolností - jak se na závodní den vyspím, jaké bude počasí a jaká bude celková pohoda. 

Natrénováno jsem měla - od začátku dubna jsem běhala 3x týdně s tím, že jeden den intervalové běhy (na ovále u místní základní školy), další den běhy v tempu (abych si zvykla na rychlejší tempo závodu) a většinou jeden den o víkendech dlouhý běh volným tempem (13-20km) - takže v tomto směru jsem se cítila silná. Čeho jsem se ale bála nejvíc bylo počasí. Celý týden před závodem bylo v Brně neuvěřitelně dusno. Veškeré sliby deště zůstaly nenaplněny a tak i ranní běhy mě od prvního kilometru zanechaly naprosto propocenou. Věděla jsem, že zaběhnout 21km v takovém počasí bude nejen těžké, ale hlavně nebezpečné kvůli dehydrataci. 

Naštěstí bylo mých přání vyslyšeno a v den závodu bylo od rána zataženo a opravdu to vypadalo na déšť. Cokoli bylo lepší než horko takže déšť jsem brala všemi deseti!

Do Olomouce jsme s manželem, který mi dělal doprovod, přijeli kolem půl páté, tedy s dostatečným předstihem před startem. Vyzvedla jsem si balíček se startovním číslem, tričkem a dalšími propagačními materiály a vydali se na obchůzku stánků na Horním náměstí, kde probíhaly slavnosti města (vyvrcholení slavností byl právě půlmaraton). 

Bylo potřeba se před během náležitě posilnit.

Dělám si samozřejmě legraci. To kdybych snědla tak se nedožiju ani pátého kilometru. Posilnění bylo samozřejmě manžela :-). Tímto zdravím Libora (se mnou na fotce), který přijel podporovat svoji manželku (a  manželovu sestřenici) Kamilu a které jsme náhodně v Olomouci potkali. 

Čas uběhl rychle a tak jsem se šla připravit do koridoru na start. 

Po výstřelu jsem zapnula stopky, iPod a vyběhla jsem s davem. Ze začátku se běželo nádherně. Byla mi trochu zima (nevěřila bych, že toto řeknu...), ale netrvalo dlouho a už jsem se začínala potit. Běžela jsem pohodlně, ale i přes to jsem byla dost rychlá - kolem 5.15 min na 1 km - a věděla jsem, že toto tempo nemám šanci vydržet až do konce. Bála jsem se, že se unavím a druhá půlka závodu bude hodně bolet. Jenže když ono to běželo tak nějak samo a tak jsem se tomu poddala a nechala nohy běžet jak chtěly rychle. 

Trať se skládala ze dvou kol s tím, že první bylo 10km a druhé o něco víc, tj. něco málo přes 11km. Prvních 10 km jsem uběhla dost rychle a překvapila jsem nejen sebe, ale i manžela, který neměl nachystaný foťák. Proto tato fotka:

Jsem pod cedulí VW před pánem v červeném tričku, kdybyste mě nemohli najít :-).

Zhruba na 11. kilometru jsem si všimla, že běžím vedle jednoho spoluběžce, jehož tempo mi docela vyhovovalo. V tu dobu jsem si držela kolem 5.35 minut na km a bylo vidět, že i on mě vedle sebe registroval. A tak jsme se dali do řeči - žádné dlouhé hovory, jen co jsme stačili s dechem - a to mi neuvěřitelně pomohlo. Kilometry 13 - 17 uběhly ani nevím jak, a to jsem se jich nejvíc bála. Tempo trochu klesalo (kolem 5.45 min. na km), ale i tak jsem byla překvapená, že vydržím toto tempo udržet. Také začalo pršet, což jsem docela uvítala, neboť déšť krásně chladil. Krize nastala kolem 18. - 19.km, ale díky spoluběžci Jirkovi z Opavy jsem nezpomalila a snažila si tempo udržet. Nohy bolely, ale před sebou jsem viděla šanci opravdu zaběhnout půlmaraton pod 2 hodiny! Při této představě jsem vždy zatla zuby a vždy o trochu víc přidala. Konečně se blížil poslední úsek na dlažbě, která díky dešti byla dost kluzká, ale cíl byl už jen za pár metrů. Nevím, kde se ve mě našel zbytek síly, ale přidala jsem a 

protnula cílovou pásku v čase 1:59:05!!!

Nemohla jsem tomu uvěřit! Můj tajný cíl se vyplnil!! Je jasné, že kdyby nebylo spoluběžce Jirky z Opavy tak nevím nevím jestli bych dokázala tempo udržet. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a ještě teď se musím usmívat, když si na ten okamžik vzpomenu!

Po odevzdání čipu a obdržení medaile jsem si šla najít manžela. V tuto dobu začalo pršet docela intenzivně, ale já to nějak nevnímala - hřála mě euforie (a taky mládí...). 

Byl to neuvěřitelný závod a zdá se, že mi vše vyšlo podle přání - ideální počasí, atmosféra, nohy lehké jako pírko... Jen kdyby se mi neudělaly dva velké puchýře na palcích (ty dva černé nehty mám již z tréninku)... To už je holt osud noh běžce...

Každopádně to vše stálo za to! Nohy sice dneska trochu bolí, ale chodit můžu... Nevím, kdy si půjdu zase zaběhat, mám pocit, že nohám dám pár dnů volno, ale už teď se těším jak vyběhnu. Asi jsem si na běhu vypěstovala závislost...

Ještě teď jsem plná endorfinů nebo spíš zážitků a jsem moc ráda, že jsem se rozhodla závod běžet. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale ten pocit po doběhu je nepopsatelný!

Běh je můj koníček a zároveň se jím udržuji v kondici. Podle mě je to sport lenochů - nemusí se nikam dojíždět, někde se převlékat, mít spoustu náčiní... - prostě doma obuji boty a běžím. Někdy se také stane, že se dostanu do stavu, kdy se běh stává stereotypní a běh už pro mě není radost. To si dám tak týden pauzu,  potom se zaregistruji na nějaký závod a motivace je zpět! A když potom ten závod vyjde, mám pocit, že bych mohla běhat celé dny...

Otázka: Jak se udržujete v kondici?