V neděli jsme jeli na výlet do Mikulova na Svatý kopeček.
Kdykoli jsem jela z Rakouska tak mě vždy zaujal tajemný kostelík, který se tyčí nad Mikulovem, ale nikdy nebyla příležitost se tam zastavit. Až dnes. Původně jsme měli namířeno jinam, ale postupně.
Nabídli jsme se s manželem, že odvezeme mého bratra s jeho milou přítelkyní na letiště do Vídně (studují v Anglii a přijeli kvůli bratrově promoci na 4 dny do ČR), a to bychom nebyli my, abychom jeli jen na letiště a zpět.
Navíc jsme měli další důvod proč jet na výlet. Museli jsme vyzkoušet nový přírůstek naší rodiny. Není nádherný? Je to takový náš miláček. Vlastně možná víc můj než manžela - zatím jsem mu ho nepůjčila... :-). (Ale na svoji obranu, já se ptala, on nechtěl...). A tak kromě sobotní návštěvy rodičů to byl náš první společný výlet.
Cesta na letiště proběhla v poklidu. Autíčko frčelo moc pěkně jen nová dálnice v Rakousku byla pro naši navigaci oříškem. Ale na letiště jsme dorazili včas. Rozloučili jsme se s bratrem a Štěpánkou, slupli bagetu a vyrazili na cestu zpět. Úplně prvotní plán bylo zajet se podívat na vídeňské vánoční trhy, které letos začaly už tuto sobotu (13.11.), ale po pravdě, v tomto letním počasí, které tu teď panuje, mě zatím vánoční nálada nějak nepřepadla.
A tak jsme začali přemýšlet o plánu B. Nakonec zvítězil právě Svatý kopeček. Bylo přece jen po třetí hodině a i přes to, že je přes den 15 stupňů, stmívá se jako normálně v listopadu, tj. po čtvrté. Cesta na horu byla dlouhá 1 km a jak je našim (zlo)zvykem, nasadili jsme takové tempo, že za 10 minut jsme už přicházeli ke kostelu sv. Šebestiána.
Toto je asi jediný důkaz, který mám, že jsem vyšla až nahoru. Vypadám trochu postiženě, mám zavřený oči, účes mi rozcuchal vítr a navíc mi bylo strašný horko... Ne vždy se fotka podaří ať je fotograf sebelepší...
Za to další fota snad ani nepotřebují komentář. Zapadalo slunce, což ve mě vyvolalo skrytého fotografa a tak jsem se chopila jedinečné příležitosti pořídit umělecké fotky.
Naše stíny byly dlooooouhý (vpravo nám někdo cizí vlezl do záběru...)
Že by bratr se Štěpánkou...?
A už jsme na cestě dolů. Abychom nezatměli...
A dole na nás čekal tento fešák... (Jen tak mimochodem, zaparkovat byl docela problém a tak jsme nakonec šli cestou nejmenšího odporu a našli místo na konci řady aut, i když to znamenalo delší chůze po svých...)
A protože je tento blog především o jídle, tak Vám ještě ukážu, co jsem si koupila v Rakousku:
Bez toho se prostě výlet do Vídně neobejde :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat