Anička: 5., 6. měsíc

Zase jsem to s tou měsíční rekapitulací nestihla a tak tu máme opět dvouměsíční shrnutí, tentokrát pátého a šestého měsíce. Během těchto dvou měsíců se toho tolik odehrálo, že s klidem můžu říct, že už doma nemáme miminko, ale pohybující se téměř batole. Ale postupně…

V pátém měsíci se staly dvě hlavní události. Tou první bylo, že jsme absolvovali první dovolenou jako čtyřčlenná rodina. Nevím, jestli jsem byla po dovolené víc odpočatá než před tím, každopádně změna prostředí nám všem prospěla. Jen jsme došli k závěru, že příště jedeme na dovolenou s babičkou :-).

Byli jsme v Beskydech, kde se Kuba poprvé postavil na lyže. Anička to všechno prospala (horský vzduch dělá divy!), ale Kuba byl moc šikovný a myslím, že ho to i bavilo. Učení jsem se chopila já a byla to fuška – propotila jsem několik vrstev, ale chtěla jsem si to vyzkoušet, protože když mě můj taťka učil lyžovat a já se vztekala a nechtěla se sama zvedat, někdo mu kdysi řekl, že musí mít svatozář (neustále mi to opakuje…). A už mu rozumím… proto jsme Kubu o pár týdnů později svěřili bratrovi a švagrové, kteří mají instruktorský kurz :-).

A zpět k Aničce. Anička dovolenou zvládla relativně v pohodě. Jediné, co ji nebavilo bylo naše jídlo, resp. když jsme usedli k jídlu. Nosili jsme ji ve vajíčku s tím, že si v něm chvíli posedí než se najíme. Mylná představa… Aničce se ve vajíčku nelíbilo tak jsme jedli na etapy. Nejdřív jsem jedla já s Kubou a manžel chodil s Aničkou po hotelu a pak jsme se vystřídali (v tuto chvíli by se nám právě hodila ta babička :-)). Ale byli jsme tam jen na 4 dny, tak se vše dalo zvládnout. Příští týden jedeme opět na hory, tentokrát dál a na dýl tak jsem zvědavá.

Druhou hlavní událostí pátého měsíce bylo, že se Anička den před pětiměsíčními narozeninami začala otáčet. A od té doby nepřestala… Pamatuji si, že když se Kuba začal otáčet, otáčel se zhruba dva dny a potom si dal na dva týdny pauzu (asi jako že otáčet se umím, ale proč bych to dělal pořád…). Anička je drak a kamkoli jsme ji položili, už byla na břiše. Nejlíp se ji samozřejmě otáčelo bez plíny, proto přebalování byl – a stále je – boj. Z přetáčení měla neskutečnou radost a kdykoli se jí to povedlo, vykouzlilo jí to obrovský úsměv na tváři. K nezaplacení!

V tuto chvíli nám ale došlo, že už nemáme stále ležící miminko, které zůstane tam kam ho položíme. Nastalo pro nás období neustálého hlídání a monitorování Aničky, aby se neskutálela z postele, aby se nepřetočila a nebouchla se hlavou o podlahu… však to znáte!

No a o pár týdnů později se Anička rozhodla, že přetáčení jí nestačí a tak se začala plazit. Nejdřív to bylo jen takové připostrčení, když chtěla nějakou hračku. To popolezla pár centimetrů a byla spokojená. Pak se začala otáčet jako hodinové ručičky dokola. A už v tuto chvíli se většinou dostala kam potřebovala. No a nakonec se rozpohybovala tak, že přeleze celý obývák. V podstatě je teď neustále v pohybu. Nevydrží ležet na místě, kdykoli ji položím na záda, ihned se přetočí na bříško a už pumpuje rukama a leze. Máme plovoucí podlahy tak ji ze začátku stačilo posouvat se rukama, ale teď už zapojuje i nohy, což ji přidalo na rychlosti. A dáváme ji na koberec, aby to neměla tak jednoduché a aby si uvědomila, že musí strkat pod sebe kolena. Myslím, že po čtyřech poleze co by dup.

Dalším významným milníkem bylo zavedení příkrmů. Podle nových doporučení by se s příkrmy mělo začít mezi ukončeným čtvrtým a šestým měsícem (17. – 26. týdnem), a to z hlediska prevence alergií. Protože jsme měli v plánu hory a začínat s příkrmy těsně před odjezdem (a navíc brát tam všechno vybavení) mi nepřišlo rozumné a tak jsme si to nechali až po našem návratu. Začali jsme tedy když bylo Aničce 5 měsíců a 2 dny. Nevím jestli Anička zrovna procházela nějakým růstovým obdobím, ale zrovna v tu dobu jsem měla pocit, že začít s příkrmy je nejvyšší čas. Občas mi přišlo, že ji moje mlíko nestačí a večer jsem se cítila naprosto vypitá. Takže příkrmy přišly vhod.

A jak to Aničce šlo? Oproti Kubovi, do kterého jsem stěží dostala lžičku mrkve, to šlo velice hladce. První den jsme začali s pár lžičkama mrkvičky, druhý den o něco víc a než jsme se nadáli, snědla celou lahvičku (tu malou). Jinak, rozhodla jsem se teď dávat Aničce skleničky s příkrmy, protože zelenina není v tuto roční dobu moc ve formě (a když je tak je z druhé polokoule) a zelenina ve skleničkách je přísně kontrolovaná. Až bude na trhu čerstvá zelenina (nebo až vypěstujeme na naší zahrádce vlastní) tak budu samozřejmě vařit, ale i z hlediska variability druhů jsem se takto rozhodla. Anička už tedy jí zeleninu, popř. zeleninu s masem k obědu, večer kaše a nově jsme nedávno zavedli ovocný příkrm na odpolední svačinu. Musím říct, že ji asi nejvíc chutná oběd – toho sní vždycky nejvíc. U kaší záleží jak moc je večer unavená. Když je ještě v pohodě, tak toho sní relativně dost, ale když je hodně unavená tak do ni dostanu dvě lžičky maximálně. Ovoce ji taky zatím moc nejede, což mi přijde zvláštní, protože je sladké, ale co. Jsem ráda, že aspoň baští tu zeleninu – užívám si to, protože to pravděpodobně dlouho trvat nebude.

Do toho ale stále kojím a myslím, že ne o moc míň než před zavedením příkrmů. Když sní velký oběd, je spokojená a mlíka se nedožaduje (teda aspoň ne hned). Za to po ovocné přesnídávce nebo po kaši má ještě chuť na další mlíko. Ale ve srovnání s Kubou je to paráda!

Co se týče spaní, spává Anička už jen dvakrát denně. A to vždy v kočárku. V postýlce nám to nejde, ale nastává nejvyšší čas to Aničku naučit. Bude jaro a sousedi začnou pracovat na zahradě, Kuba si bude chtít hrát venku a nedovedu si představit, že by mezi tím vším spala Anička v kočárku. No jsem zvědavá jak jít o půjde. Trochu se toho bojím, protože už jsem to párkrát zkusila a prohrála jsem…

Dopoledne chodí spát kolem desáté a spává kolem dvou hodin (někdy i tři). Odpoledne jde spát kolem třetí a to už spí kratší dobu. Večerní uspávací rituál zahajujeme kolem sedmé – záleží jak dlouho odpoledne spí. 1x za dva dny Aničku koupeme ve vaně, jinak ji jen opláchnu u umyvadla, poté plínka, pyžamo, prso, písnička, postel (“5P”). Usíná sama v postýlce, chvíli ji trvá než se zklidní (největší problém ji dělá přetáčení na bříško, protože na bříšku spát neumí a otočit se na záda se ji většinou na malém prostoru postýlky nedaří), ale většinou do 20 minut spí. Párkrát k ní zajdu, přetočit ji na záda a dát dudlík, ale až na pár výjimek, kdy byla nachlazená nebo po očkování, nevyžaduje k usínání moji přítomnost. Uvidíme jak to půjde dál, jestli bude jako Kuba a budeme Aničku hodinu uspávat. Snad ne. Když jsem byla s Aničkou těhotná, říkala jsem si, že uspávání musíme tentokrát řešit jinak. Kubu jsem většinou ukojila do spánku, což byla chyba neb se nenaučil usínat sám. Anička pije rychle, takže usnutí u prsa nehrozí (i když někdy by se to hodilo). Zatím jí to jde, ale nechci to zakřiknout (ťuk, ťuk na dřevo!!).

V noci kojím dvakrát – kolem půl jedné a mezi třetí a čtvrtou – a ráno Anička vstává mezi šestou a sedmou. Mohlo by to být lepší, ale vím, že i horší tak si moc nestěžuji. Noční kojení bych chtěla vyrušit, ale nevím jak. Na vykřičení nemám srdce, ale asi bych mluvila jinak, kdyby vstávala co hodinu. Třeba to zmizí samo. Nevím, ale už aby to bylo. Ráda bych zase spala v noci v kuse.

A co dál? Anička je prostě živel a nevydrží chvíli v klidu. Jak Kuba vydržel v náruči nehnutě pozorovat okolí, Anička neposedí ani minutu. Musí neustále něco kousat, někam lézt a musí vědět, že je někdo poblíž. Taky jsem si všimla, že už pozná, když ji chová někdo jiný než máma nebo táta, a to se ji moc nelíbí. Nejspokojenější je ale s Kubou. Prostě když vidím ty dva dohromady tak taju. Kuba se ujal role velkého bráchy zodpovědně, Aničce nosí hračky, čte ji knížky, ale taky ji zlobí. Když se totiž Anička chopí nějaké jeho hračky, Kuba ji donese náhradu v podobě chrastítka a svoji hračku si vezme. To se mi moc nelíbí a snažím se mu domluvit a myslím, že to začíná chápat. Už se mě totiž ptá: “Já hasiče, Aninke toto, jo?”. Ví, že by neměl a nakonec to stejně udělá, ale asi si myslí, že když se zeptá, je to OK. Aničce je to zatím jedno, ale kdoví na jak dlouho. Problém (pro Kubu) nastává v tom, že Anička si už leckam doleze a lecco si vezme (a strčí do pusy). To se Kubovi nelíbí a tak už se učíme, že se hračky půjčují, že i Kuba si rád půjčuje hračky od kamarádů a že se mu hračky nakonec vrátí až si s nimi Anička (či někdo jiný) přestane hrát. Je to sranda :-).

Život s Aničkou je čím dál tím lepší. Jak už reaguje a je interaktivní – je to super. Je už mnohem víc předvídatelnější, což činí plánování našich dnů mnohem jednodušší. Nemůžu se dočkat až bude jaro, kdy budeme trávit víc času venku (a nebudeme se muset oblékat do stopadesáti vrstev) a Anička bude všechno pozorovat. Taky jsem si pořídila běhací kočárek tak se těším až ho s Áňou vyzkoušíme. Doufám, že se ji tam bude líbit a bude moje běhací parťačka.

I když se říká, že období mezi půl rokem a rokem a půl je nejtěžší, já se na to strašně těším. Vím, že to bude náročné, ale upřímně jsem ráda, že jsme překonali miminkovské období.

 

Tak zase za měsíc (maximálně za dva!)!

Anička ve zkratce:

Váha: 7.580g

Délka: 68cm

Velikost oblečení: 74 těsně, 80 pohodlně, 9-12 měsíců

Velikost plínek: 3, ale myslím, že i klidně 4 – jen jsme nakoupili trojky do zásoby tak je chceme spotřebovat.

Počet zubů: stále 0 (už jsem to přestala kontrolovat)