Jak to jde…

Čas letí jako voda a Anička má zítra tři týdny! Pamatuji si, že dny s Kubou jako novorozencem ubíhaly strašně pomalu a každý den jsem koukala na hodiny a čekala až přijde manžel z práce. Se dvěma dětmi je to fofr! Než si to stačím uvědomit tak je čas obě děti vykoupat (dost velký oříšek!!) a dát je spát. Usínám s nimi, často i před nimi…

Kuba to zatím se sestřičkou zvládá docela dobře. Aspoň myslím. Když jsme přišli z porodnice domů a rodina se chodila na Aničku dívat, trochu mi ho bylo líto. Využila jsem okamžiku, kdy se všichni věnovali malé a hrála si s Kubou. V tyto chvíle byl obzvlášť milý a mazlivý a já se těchto okamžiků nemohla nabažit. Teď už prvotní nadšení z Aničky opadalo (i když každý kdo k nám přijde zamíří nejdřív k postýlce a pak až ke Kubovi, ale to je asi normální…) a my si zvykáme na život čtyřčlenné rodiny. Kdykoli Anička zapláče, Kuba hlásí “Aninka!” a běží ji zkontrolovat. Musím ho krotit, protože by byl schopný ji rozmáčknout. Ale pěkně ji hladí a dává pusinky. Taky ji rád chová, ale ještě nepochopil ten koncept držení hlavičky a tak chudák Áňa na něm leží zalomená, hlavu ji podepírám já a Kuba se pak po chvíli rozhodne, že už ji držet nebude a tak vyndá z pod Aničky ruce a začne ji hladit. Musíme být pořád ve střehu! Když Aničku přebaluji, vyleze si Kuba na parapet u okna u přebalovacího pultu a vykládá ji. Je to strašně roztomilý, protože Anička na něj upřeně kouká (spíš ji zajímá světlo od okna, ale vypadá to, že kouká na něj) a hltá každé jeho slovo. Kuba ji většinou vykládá, že táta není doma, že jel pryč autem a ne busem a že spolu s tátou pojedou zase na výlet vlakem a máma bude s malým miminkem doma.

Co se týče mě, já jsem na tom fyzicky dobře – myslím tím rekonvalescenci po porodu (ostatně cítila jsem se dobře už hned po porodu). Už počítám dny, kdy budu moct zase vyběhnout, ale nechci to uspěchat. Ostatně šestinedělí má svůj smysl… Zatím chodím s kočárkem na procházky nebo s Kubou na odrážedle nebo s oběma naráz. To už je větší dobrodružství, ale Kuba mě naštěstí poslouchá tak to zvládáme. Ale těším se až nechám obě děti doma, nazuju tenisky a budu mít chvilku, byť jen půlhodinku, jen a jen pro sebe. Taky se těším, že konečně zase provětrám ve zdejších lesích kolo! Jen aby ten podzim vydržel, když začal už v srpnu…

Když jsme u toho podzimu, ještě že se Kuba narodil v březnu a já mám po něm schované zimní novorozenecké věci. Kdo by to řekl, že budeme potřebovat pro srpnové dítě fusak a medvědí kožíšek… Co ale budeme dělat s těmi tílky a bodyčky s krátkým rukávem v pidi velikostech, netuším… :-).

Co se týče mě po psychické stránce, je to se mnou jak na houpačce. Jednou brečím štěstím podruhé z rozčílení a tak se už nemůžu dočkat až se ty moje hormony nějak srovnají a já budu moct normálně fungovat. Náladu mi ale rozhodně zlepšilo to slunečné počasí tak doufám, že dlouho vydrží, protože nevím jak dlouho ještě by to se mnou vydržel manžel…

Mám pocit, že pořád kojím… A peru. Přijde mi, že od doby co jsem se vrátila z porodnice je koš na špinavé prádlo pořád plný. A spotřeba čokolády výrazně stoupla. Naštěstí jde hubnutí pořád snadno – díky kojení. A tak je vlastně dobře, že pořád kojím :-).

Zatím jsme byli pořád doma a kromě výletů k dětské doktorce na kontroly a vycházek s kočárkem po okolí, jsme nikde jinde s Aničkou nebyli. Včera jsme se ale odvázali, sbalili obě děti a vyrazili na koncert Čechomorů do Slatiny. I když jsem měla obavy jak to zvládneme, nakonec jsem byla přešťastná, že jsme jeli. Anička to ze začátku prospala, jak se probudila dostala na lavičce v parku najíst a pak už se jí něco nelíbilo tak začala plakat (spíš řvát, ale hlasitost koncertu to myslím nepřesáhlo), a to jsme usoudili, že kultury bylo dost a vyrazili jsme k domovu. Nakonec jsme ani moc nepřesáhli čas usínání obou dětí, a to jsme je zvládli i vykoupat. Řekla bych, že první výlet byl docela úspěšný, ale věřím, že to brzy vymakáme k dokonalosti, protože se těším jak budeme na podzim výletovat. Máte nějaké tipy na půldenní/denní výlety kolem Brna vhodné pro děti a kočárky? Jo a zítra jedeme na svatbu, ale prý je to tam baby friendly tak to snad zvládneme :-).

O tom jak Anička roste a jak si vede hodlám psát, stejně jako u Kuby, měsíční rekapitulace. Dnes jsem vám jen chtěla přiblížit jak si zatím vedeme jako čtyřčlenná rodina. Je to rozhodně náročné, ale stojí to za to! A myslím, že nám to docela jde!

PS. Článek píšu po obědě, kdy obě děti spávají současně (je mi jasné, že když jsem to teď napsala tak od zítřka tomu tak už nebude…). Myslela jsem, že skloubit spaní obou dětí bude složitější, ale bojím se, že to je jen novorozenecký stav a za pár dní/týdnů tomu bude úplně jinak. Začínám slyšet mlaskání, mám pocit, že se budu zase kojit :-). Kde je ta čokoláda…?